Dopisy z prázdnin

Dopisy z prázdnin

(autor : Jarka Blažková)

15.7.
Milý Mr. Kite,
již dlouho jsme se neviděli. Jak se Ti daří? Co rodina, v pořádku?
Já se mám skvěle. Nebo alespoň tak skvěle jak jen se člověk ve vyhnanství může cítit. Dobře, přiznávám, není to vyhnanství, ale já si tak připadám. Chybíš mi ty, domov a příroda tam u nás. Na přehradě je sice krásně, ale babička s dědou bydlí dvacet kilometrů od ní, takže tam nemůžeme denně jezdit.
Včera jsme byli na rozhledně. Dovezli jsme se až pěkně čtyři kilometry pod rozhlednu. Cesta byla pěkná, pozvolná, ani nevedla moc do kopce. Babička přesto hledala zkratku. A znáš mne s bratrem. My když hledáme, najdem. Naše stezička vedla nejprve přes nerovnou louku, samozřejmě neposečenou, poté trním (babička měla sváteční halenku, hedvábnou, ale dobře jí tak, když se neumí obléct na výlet) a nakonec přes dva soukromé pozemky. Mám takové tušeníčko, že byla delší, než oficielní cesta, ale co.
Z rozhledny bylo vidět až na Šumavu. V restauraci jsme si dali občerstvení- palačinky, ble. Já radši biftečky.
Sejít z kopečka bylo snadné. „Skutáleli“ jsme se přímo k autobusové zastávce. Nudu dlouhého čekání na autobus jsme s bratrem zaháněli hrou na četníky a zloděje. Babičku naše pobíhání přivádělo k šílenství a spolu se sluníčkem jí přivodilo úžeh.
Proto dneska nikam nejedeme. Je to děsná nuda. Do nejbližšího lesa to máš tři kilometry po rozpálených silnicích , nejbližší koupaliště je v sousední vesnici, přibližně deset kilometrů odsud. Knihovnu s veřejně přístupným PC se mi zatím nepodařilo vypátrat. V širokém okolí se nenachází.
Já s bráškou však jsme lidičkové činorodí, takže si asi dovedeš představit, co vyvádíme, abychom nudu zahnali. Ve vší skromnosti přiznávám, barák ještě stojí jak má, protože jsme většinu času venku. Dědečkova jabloň však utrpěla menší újmu. Pod bráchou se zlomila větev. Klesala s ním dolů jako výtah, bráška ještě stačil plavně seskočit. Já se zase tuhle propadla u sousedů do senkruvny. No co, co. Byla tma a navíc tu senkruvnu měli mít přikrytou. Smrdím ještě teď, čtrnáct dnů po oné památné událost. Bratříček tenkrát hodil šavli, ale nenaprášil mne, protože věděl, že by shodil i sebe. Byl to totiž jeho nápad.
Dále mám monokl na pravém oku, sešívané čelo (pět stehů) a roztrhané triko(pád z patnáctimetrového stříbrňáku- do měkkého, bylo pod ním hnojiště). Bratr má zlomený nos. Zasáhl ho kámen odražený od rotačky.
Jinak všichni živi a zdrávi. Babiččiny rybičky stihly chcípnout dříve než jsme přijeli a jiná zvířata, kromě papouška, ale ten se nepočítá, dostala ho od nás, babička nemá. Tomu pestrobarevnému opeřenci neubližujeme, stačí mu jeho jméno- Fridolín, br.
Tak to by zatím stačilo.
Se srdečným pozdravem
Tvá
El

Děvče se zašpiněným obvazem na čele vložilo dopis do obálky. S největším potěšením ji zalepilo kanagonem. Jako pojistku přidalo ušmudlanou lepicí pásku. Po první večeři v šest hodin, druhá byla v osm a třetí v jedenáct hodin večer, zaneslo obálku na poštu.

19.7.
Milá El,
taky mi scházíš, děvče Je tu bez tebe hrozné ticho a klid. Ňafík obchází známá místa a neustále kňučí.
Daří se mi, jak jinak než, pořád stejně. Rodičové i sourozenci stále zdrávi. Ségra si našla kluka. Je to takový výrostek, hubený až hrůza, s uhrovatým kvichtem, ale proti gustu…
Mirek Dlouhých se stal v sobotu otcem. Má kluka jako buk, pojmenovali ho Matěj. Malý i matka jsou v pořádku, v sobotu by je měli pustit z porodnice. Taky sousedovic Asta vrhla štěňata, je jich patnáct, a naše Líza má dvě strakatá kůzlata.
S velkým smutkem v duši ti musím oznámit, má milá El, že náš drahý starosta podal demisi poté, co byl přistižen in flagranti s mladou Bláhovou, co mu dělala sekretářku. Nachytal je její manžel. Byl z toho menší poprask.
Bratříček je stále velmi nešťastný. Někdo mu totiž soustavně ničí pasti. Nelituju ho. Když kluk ze samoty u lesa neumí pořádně pytlačit, je to zlý. Aspoň, že ho zatím nechytil porybný na Náhonském, to už bych nad ním tu hůl zlomil.
Já pytlačím stále neodhalen. Musím však přiznat, že od té doby, co jsem se stal hajným, už to není taková zábava. Dodělávám si zbrojní pas na kulovnici.
Naše věrná přítelkyně Bláznivá Anka si s pomocí celé party zútulňuje pastoušku, ze které jí poslední bouřka odnesla střechu. Moc tě pozdravuje a ptá se, kdy se vrátíš.
Tvůj kumpán z Mokré čtvrti
Mr. Kite, Daniel
PS: Posílám Ti pohádku na dobrou noc.

„Hej Zede!“ křikla dívka. Místností se v odpověď rozlehlo děsuplně zavytí. Babička sebou trhla. „Nech to, Míšo!“ napomenula chlapce pobouřeně.
„Já nejsem Míša. Já jsem Zed,“ kvílel chlapec po vzoru svého filmového hrdiny.
„Jseš otravnej, Zede,“ oznámila dívka a přitáhla si hocha za krk. „Eliško!“ okřikla ji babička. „Klídek babí,“ culil se Míša, řečený Zed. „Co píše Kite?“
„Posílá nám pohádku na dobrou noc. Mirek má kluka Matěje, Asta patnáct štěňat a Líza dvě kůzlata,“ spravila bratra El. „Tak mi tu pohádku přečti, El, ať mám něco na lepší trávení,“ vyzval sestru Zed. El naznačila divadelní úklonu. „Tvé přání je mi rozkazem,“ řekla, ignorujíc při tom babiččin pobouřený pohled.
***
„Zbynďa dopsal dopis. Přečetl si ho kvůli případným chybám. Žádné nenašel. Vložil ozdobný papír do obyčejné bílé obálky. Zalepil ji a nadepsal adresu. Pak vstal a přešel k oknu. Přitiskl obličej na chladné sklo. Hleděl do prázdné ulice před domem.
Pouliční lampa ozařovala svým svitem pochmurnou scenerii. U sloupu stál oblýskaný trabant, jehož barvu proměnilo naoranžovělé světlo v neurčitou šeď. Tři z pěti popelnic ležely povalené na zemi. Jejich obsah byl rozházený všude okolo. Honily se v něm krysy.
Obtloustlí hlodavci se zničehonic rozutekli. Ulicí se směrem odněkud někam potácel opilec. Rozmachoval se zpola vypitou lahví laciného vína. Vrávoral z jedné strany silnice na druhou. Prozpěvoval si nějakou přisprostlou odrhovačku. Zbynďa se za pobudou díval, dokud ten nezmizel v tmách, teprve pak se hoch od okna odvrátil.
S povzdechem se vydal do koupelny. Cestou zachytil koutkem oka svítící číslice digitálního budíku. Půl čtvrté ráno. Zbynďa zívl. Apaticky se umyl. Během čištění zbů přemýšlel, zda má vůbec cenu chodit spát, když má za necelou hodinu a půl vstávat na houby. Proklel svoji bláznivou sestru, která na tenhle nápad přišla.
Nakonec se rozhodl si jít lehnout. Usnul, sotva se hlavou dotkl polštáře.“
***
Když El dočetla, rozhostilo se zadumané ticho.
Tísnivé mlčení prolomila první babička. „To ten váš kamarád píše vždy tak depresivně?“ ptala se.
„Ani ne, ale umí moc dobře zacházet s popisem. Většinou píše o přírodě,“ odpověděla El.
„Ovšem tohle se mu opravdu povedlo,“ zastal se kamaráda svých vnoučat dědeček. „Nebyl on někdy v noci ve velkoměstě? Popsal to v celku přesně.“
„Jo dědo, to já nevím. Já Daniela nehlídám,“ pokrčila rameny El. Měla ale radost, že Danielův příběh tak zapůsobil.
***
25.7.
Milý Mr. Kite, Danieli,
oznamuji Ti, že se tuhle sobotu vracíme domů. Jsi rád, že jo.
Tvoje povídka byla moc pěkná. Babička ji sice považuje za příliš depresivní, ale dědovi se líbila. Já s bratrem máme pouze jedinou výtku, byla příliš krátká.
No, kamaráde, dnes se nebudu mnoho rozepisovat. Stejně se tady nic neděje, jen nudný stereotyp, který nestojí za řeč. Pochybuji, že se vyskytne něco zajímavého, slíbili jsme s bráchou, že se aspoň těch pár posledních dnů budeme chovat slušně a sliby se mají plnit.
To bude nuda.
Už se moc těším, až se uvidíme.
Tvá El

Daniel Kite měl z Elina dopisu radost. Okamžitě běžel za rodiči, aby jim novinku oznámil. Danielova maminka měla El moc ráda a jeho tatínek se jen uculil a prohlásil: „That’s great!“ I po létech strávených v České republice se někdy John Kite ve chvílích radosti utíkal ke své mateřštině.
***
„A je to tu, milé děti, loučení,“ řekla sentimentálně babička.
„Nejsme děti!“ zakřičel puberťák Zed. Nikdo si ho nevšímal.
„Doufám,“ promluvila uvážlivě babička, „že se vám tu líbilo.“
„Chceš slyšet pravdu, nebo milosrdnou lež?“ otočila se na ni El od balení.
„To se ti tu opravdu tak nelíbilo?“ ptala se babička smutně.
„Ale jo, babi,“ poplácala El babičku po ruce. „Ty i dědeček jste se snažili nás zabavit, jenže ma dva jsme trochu moc hyperaktivní, navíc jsme zvyklí na dostatek volného prostoru, který tady, uprostřed obecní zástavby, krapet schází. Les je odsud daleko a škvařit si špeky na slunci, to není náš styl,“ vysvětlovala dívka.
„Jako byste nějaké špeky měli,“ ozval se dědeček.
„Náhodou, ve špajzce jsem nějaký zahlédla,“ zaculila se El.
„To je jedno,“ prohlásil Zed.
„Má pravdu, teď pojedete na pár dnů k nám, my máme les za rohem, na zahradě příjemný, zastíněný, rybník. Určitě se vám u nás bude líbit. Navíc konečně poznáš Daniela.“ Že nezvolila právě šťastný argument, poznala El z babiččina zamračeného výrazu.

***
Sotva autobus zastavil, Zed se hrnul ven. El bratra následovala poněkud důstojněji, ale také ne zrovna pomalu. Oba sourozenci se vítali s nějakým mladíkem v zeleném.
„Tak tohle babi, je Daniel Kite,“ ujala se El představování. „Jeho taťka je angličan. Danieli, tohle jsou moji prarodiče.“
Babička měla z kamaráda svých vnoučat trochu obavy. Podle jeho dopisů si představovala vyzáblého chuligána s náušnicí v uchu a nebezpečně vyhlížejícím řetězem, držícím na svém místě potrhané džíny.
Místo toho před ní stál příjemně vypadající mladík v lesnické uniformě. Jeho pevný stisk na ni udělal dobrý dojem. Danielův veselý úsměv a péče, jakou věnoval jim i jejich zavazadlům, ji v něm jen utvrdil.
El se Zedem to pobaveně pozorovali. „Mám takový dojem, že zábavy si ještě užijeme až na půdu,“ vyslovil svůj postřeh Zed.
„Si piš, bratr. Nechápu, jak je možné, že si ten kluk dokáže všechny omotat kolem prstu,“ zanadávala El. V duchu však byla spokojená, že si „ten kluk“ dokázal její babičku tak rychle získat.
To už na ni a na Zeda Daniel mával, ať si pospíší, že nebude čekat věčně.

KONEC