Třešňová víla

Třešňová víla

(26.– 28. 4. 2008) (autor: Jarka Blažková)

Bylo jaro. Kvetly broskve, trnky i třešně, ptáčkové zpívali, ale mně to bylo jedno. Praštila jsem sebou pod strom a zavřela jsem oči. Foukal větřík. Na dlani mi přistál okvětní lístek. Se zvrácenou rozkoší jsem ho rozmáčkla. Vonná silice se mi vsákla do dlaně. Zbytky květu jsem smetla na zem.
„Au,“ zaznělo vedle mne tence. Ignorovala jsem protivný hlásek. Svezla jsem se po kmeni níž. Skoro jsem ležela.
„Víš, jak ho to muselo bolet?“ pokračoval ten pískálek. Mě to nezajímalo.
„Jsi ošklivá!“ obvinil mě hlásek.
„Ty taky nejsi krasavec!“ odpálkovala jsem drzého pískala. Nastalo trapné ticho. Otevřela jsem pravé oko a dokonale se probrala.
Vedle mne stálo stvořeníčko tak deset centimetrů vysoké. Oděné bylo v bílou řízu, mělo dlouhé hnědé vlasy a v nich květ. Byla to víla a neobyčejně půvabná. Probodávala mě vyčítavým pohledem.
„Promiň,“ špitla jsem. Víla se usmála.
„Jsi smutná. Proč?“ zeptala se.
„Ale. Prostě splín,“ mávla jsem rukou.
„Co je to splín?“ nechápalo stvořeníčko.
„No… Už jsi někdy měla tak špatnou náladu, že se ti nechtělo nic dělat?“ zkusila jsem to.
„To jde?“ divila se víla.
„Ano. Já jsem toho živým důkazem,“ zašklebila jsem se. Víla v zamyšlení nakrčila nosík.
„Už vím, jak tě rozveselím,“ pravila víla. „Vezmu tě do svého království.“
„Jsem na to moc velká a neumím lézt po stromech. Je mi to líto,“ řekla jsem, ale stvořeníčko nevypadalo zklamaně. Lusklo prsty. Ucítila jsem, jak se ve mně všechno začalo všelijak mlít a škrtit. Zvedla jsem ruku a vyděsila jsem se.
Já se zmenšovala! Prsty se mi zkracovaly, kůže bublala a měnila se. Netrvalo to dlouho. Za pár okamžiků jsem byla právě tak malá jako víla.
„Výborně,“ pochvalovala si víla a chytila mě za ruku. Než jsem mohla protestovat, už jsme se vznášely.

Letěly jsme snad dvě minuty, nevím to přesně. Kolem nás se míhaly bílé šmouhy květů v zeleném listí. Dokud jsme nestanuly na větvi vysoko ve větvích stromů, neodvažovala jsem se dýchat.
Ani potom mi nebylo právě nejlépe. Stála jsem snad deset metrů nad zemí. Z omamné vůně květů mi šla hlava kolem. Víla mi nepopřála čas se vzpamatovat. Rozběhla se a já musela za ní, protože mě držela za ruku.
Přeskakovaly jsme pukliny a hrboly, ty větší jsme obíhaly. Víla se šťastně smála a vůbec ji nenapadlo, že bych se třeba mohla bát. A že já měla hrozný strach. Ono je to těžké měřit deset centimetrů a pobíhat po větvích pomalu až v nebi. Země byla hluboko a já neměla žádné kouzelné schopnosti.

Když už jsem nemohla, víla mě stáhla k sobě a seskočila z větve. Pokoušely se o mne mdloby. Letěly jsme volným pádem. Vítr mi hvízdal kolem uší, vlasy mi vlály a malá nezbednice se jen smála.
Dopadly jsme do měkkého. Přímo do středu květu. Zahalila nás oblaka žlutého pylu. Nikdy bych nevěřila, jak velká jsou pylová zrnka a jak strašidelná mohou připadat malému stvořeníčku, kterým jsem teď byla. To ještě nemělo být vše.
Na kvítku, těsně vedle toho našeho přistála včela. Vyděsila jsem se. Její hlava vypadala děsivě. Kusadla nás mohla vážně zranit, přestože jsme stále byly o něco větší. Z bezpečné vzdálenosti jsme pozorovaly, jak včelka kartáčuje předníma nohama pyl do sběráčků na zadních nohách. Po chvilce odlétla.
„Krása, že ano?“ zeptala se víla.
„Zajímavé,“ vypravila jsem ze sebe fascinovaně. Nestává se totiž každý den, abych potkala včelu velikosti našeho psa Vořecha. Víla se potěšeně usmála.
„Nezlobíš se na mne, že jsem tě vylekala?“ vyzvídala opatrně.
„Měla bych, ale nezlobím,“ odpověděla jsem upřímně. Víla vypadala, jakoby jí spadl kámen ze srdce.
„Jsi hodná. Moji rodiče se ale zlobit budou, až se to dozví. Nemáme totiž dovoleno zvát smrtelníky do naší říše,“ lezlo to z vílího děvčátka jako židle z dubu.
„Mně se tu líbilo. Já bych se za tebe přimluvila,“ řekla jsem, ale víla zavrtěla hlavou.
„Děkuji, ale to nepůjde,“ odmítla a luskla prsty.

***

Byl již večer, když jsem se probudila. Sluníčko zapadlo a ochladilo se. Z blízkého rybníka bylo slyšet kuňkání žab. Rozhlížela jsem se po své vílí kamarádce, ale nikde nikdo.
Že by se mi to jen zdálo? myslela jsem si. Loudala jsem se tím jarním večerem a věděla, že se to nikdy nedozvím.