Jeden za všechny, všichni za jednoho

Jeden za všechny, všichni za jednoho

(autor : Pavlína Kubíková)

Ahoj, já jsem Jindra a chodím do 6.C. jedné základní školy. Je tu hodně dětí a já se mezi nimi cítím úplně ztracený jako bych byl neviditelný. Ale někdy je lepší být neviditelný, zvlášť když procházím kolem svých spolužáků... Ne že bych se bál, jen z nich mám respekt…
Moje maminka je právnička a nemá na mě moc času a s taťkou jsem jen dva dny v týdnu, rozvedli se s mamkou asi před dvěma roky. Ještě dnes mám pocit, že v ten den, kdy mi to maminka řekla, se mi zhroutil svět. Neměl jsem kamarády a nikdo mě nepodržel … Moji „kamarádi“ se mi smáli, ať už jsem udělal cokoli. Měl jsem pocit, že na světě není nikdo, kdo by mi rozuměl a nebo mě měl rád … Připadal jsem si strašně sám. Často jsem se sám sebe ptal: proč zrovna já? Proč nejsem třeba jedním z těch spokojených a šťastných spolužáků? Oni se mi buď jenom posmívali nebo mě úplně ignorovali. Nemyslete si, takový absolutní nezájem a ignorace je někdy horší než bití a nadávky. Vždy, když jsme měli něco dělat ve dvojici, tak kluci byli radši ve trojici, než aby byl někdo se mnou. Každý den ve škole se pro mě stával utrpením. Chodil jsem tam jako na popravu. Můj úhlavní nepřítel Jakub mi každý den něco vyvedl. To by mě ale tolik netrápilo, je to známý grobián, ovšem ranilo mě, když se mi ostatní smáli a pokřikovali na mě, nadávali mi a uráželi mě. Nikdy jsem se jim nedokázal postavit, jen jsem se svěšenou hlavou mlčky odešel…
Vše vyvrcholilo dne, kdy jsem začal dokonce simulovat nemoc, abych nemusel do školy. Tehdy jsem si uvědomil, že to nemá konce a zoufale jsem ve škole začal hledat kamarády, ale nikdo se nechtěl kamarádit s klukem, ze kterého si každý dělá srandu. Nikoho jsem nenašel, a tak jsem to vzdal.
Jednoho dne po škole se na mě Jakub zadíval tak zlomyslně, že už jsem věděl dopředu, že mi něco se svojí partou vyvede. Rychle jsem šel domů. Jakub a jeho dva kumpáni mě sledovali. Zrychloval jsem krok, až jsem se dal do běhu. Běželi za mnou a zahnali mě do kouta. Co se teď asi bude dít? Jakub mě chytil pod krkem a už mi chtěl dát pěstí. Tu se najednou zpoza rohu objevila parta mladších kluků. Mezi mladšími kluky jsem kamarády nikdy nehledal, nenapadlo mě, že by mi mohli pomoci. Oni se však odvážně postavili mezi mě a Jakuba. Bál jsem se, že těm klukům, kteří se mě zastali, Jakub a jeho parta něco udělají, ale nic jsem neříkal, jen jsem se ustrašeně choulil v koutku a klepal se strachy jak osika. Jeden z těch kluků se otočil a řekl: „Neboj, pomůžeme ti.“ Vyrazilo mi to dech. Konečně na mě někdo promluvil, zastal se mě, neposmívá se mi, dokonce mi chce pomoci. Ten někdo se se mnou chce bavit, konečně kamarád…
Mladší kluci byli v převaze, bylo jich víc a navíc využili momentu překvapení. Jakub byl jejich drzostí natolik překvapen, že nestačil včas zareagovat. Na každého z jeho party byli dva až tři mladší kluci. Takticky se proto dali na ústup. Co na ústup, Jakub a jeho parta docela obyčejně utekli.
Moji noví kamarádi mě zvedli ze země a vzali mě mezi sebe. Bylo mi nádherně, někam jsem začal patřit, někdo o mě stál, chtěl se mnou kamarádit. Patřil jsem do party mezi super kluky a partu jsme postupně rozšířili, protože všude byli kluci i holky, kteří byli jako já a jako my všichni…
Rozhlédněte se kolem sebe, není tam náhodou někdo takový jako já? Nepotřebuje pomoc, není nešťastný, osamocený, bez kamarádů? Jestli ano, zkuste ho vzít mezi sebe. Je to taky člověk a co vy víte, třeba i dobrý kamarád. Mně osobně kamarádi moc pomohli. Začal jsem zase rád chodit do školy, těšil jsem se na hry a zábavy po vyučování. Život začal mít zase smysl. A to všechno zmohlo jen pár kamarádů…

Autorka vypravování: Pavlína Kubíková, žákyně 7. třídy , 13 let