Navigace

Obsah

Jsem jiná než ostatní (autor : Jana Sládková)

Prostě zrzka, regulérní zrzka, a co má být?

Hodně dlouho jsem přemýšlela, o čem psát, protože každý člověk je trochu jiný než ostatní, každý je, jak se říká „originál“. Někdo se odlišuje vzhledově, někdo zase vnitřně. Když se podíváte na mne, ihned poznáte, čím se liším od ostatních. Jsem totiž „zrzka“. Mám dlouhé zrzavé vlasy, za které jsem ale moc ráda a kterých si moc vážím. Ráda si s nimi hraji, motám je do culíků a vytvářím roztodivné, ale pro mě krásné účesy. Jako malé holce mi každý moje vlásky chválil a každý se jich chtěl dotknout, což zůstalo u některých lidí až doteď. Poznámky jako: ,,Zrzi, zrzi, co tě mrzí…“, na ty už jsem si zvykla, a protože mám i smysl pro humor, udělám si často srandu sama ze sebe. Takže pokud po mě někdo začne tohle pokřikovat, odpovím mu: ,, …ta zrzavá palice, ta mě mrzí nejvíce, já totiž vypadám jak opice!“ I na přezdívky zrzka, zrzečka, veverka atd. jsem si postupem času zvykla, ba dokonce jsem ráda, když mě takhle někdo osloví. Beru to jako lichotku a ne urážku.
Když jsem se stěhovala v šesté třídě k taťkovi, bála jsem se, jak mě lidi, děti, spolužáci v novém prostředí přijmou. Byla jsem jiná… zrzavá. Myslela jsem, že se mi budou posmívat a urážet mě. Už jsem se viděla, jak přijdu domů a budu tátovi vyprávět, jak se do mě naváželi. Honilo se mi v hlavě spoustu věcí a nemohla jsem z toho před prvním dnem v nové škole ani usnout. První den ve škole, veliký strach, otázka: Co mě čeká? Byla zodpovězena hned, když jsem se setkala se svými novými spolužáky. Už v autobuse jsem se seznámila s Kamilou a Eliškou. Moje budoucí spolužačky. Všechen strach byl náhle pryč. Povídali jsme si před školou i ve škole. Přijali mě mezi sebe jako normálního človíčka, jako člověka se stejnými právy, jako kdybych se s nimi znala od útlého dětství. Byla jsem hodně překvapená a dodnes vzpomínám na svůj šťastný den v nové škole. Dodnes si ho promítám v hlavě a hřeje mě z toho u srdíčka. Další dny byly taky super, holky, kamarádky, které jsem si našla, mě provedly po škole a ukázaly, kde co je. Jejich přístup ke mně byl víc než milý. Doma jsem všechno vyprávěla a byla ráda za to, že jsem poznala nové kamarády. O mých vlasech, konkrétně jejich barvě, nepadlo ani slovo. Spíše pochvala, že mám krásné, husté a dlouhé vlasy. Později jsem i zjistila, že nejsem jediný zrzavý človíček na škole. O rok starší klučina jménem Honza byl také zrzavý a zjistila jsem, že bydlíme dokonce i ve stejné vesnici. Navíc jsem začala chodit do dramatického kroužku a tam jsme v rámci projektu Amerika – týden amerického kontinentu sehráli smyšlenou scénku o tom, jak se Vikingové setkali na počátku středověku v Severní Americe s indiány. Hrála jsem jednoho z Vikingů. A jaké mají praví Vikingové vlasy? No přece zrzavé! Jak já zářila, když jsem si nasadila vikingskou přílbu! Nebylo hezčího Vikinga v celém představení. Zrzavé vlasy se ukázaly jako přednost.
Dnes už to každý bere jako samozřejmost, sice hloupé poznámky na mou adresu padají pořád, ale já je ignoruji. Je to to nejlepší, co mohu udělat. Nevšímat si jich, ono je to časem přestane bavit a dají pokoj. Za zrzavé vlasy se nestydím, mám je ráda a beru to jako krásný dar, který mi dala „matka příroda“. V létě se mi malinko vyšisují od sluníčka, mám takové skoro blonďaté melírky, ale jinak jsou pořád zrzavé, a tak to taky zůstane. Nechci si je barvit, nechci si je pokazit nějakou chemií, nechci udělat chybu jako teta, která měla krásné zrzavé vlasy a nechala si je přebarvit na černo a ted vypadá s prominutim jako smrtka. K zrzavým vlasům totiž patří světlá, téměř bílá pleť. A tu když spojíte s umělou černou barvou vlasů, to je hotová katastrofa..
A ještě něco: víte, že se o zrzavých lidech říká, že mají vyšší práh bolesti a že jsou chytří? Což teda u mě s tou chytrostí - nevím, nevím, ale u mě se asi moc neprojevuje nebo spíš je to o tom, že jsem líná. Když se mi do něčeho nechce, tak se na to prostě vykašlu. Ne, že bych to neuměla nebo nedokázala, ale neumím se přinutit k tomu, abych to udělala. V tom tedy nejsem jiná než ostatní, v tom jsem zoufale podobná svým spolužákům.

Autorka práce: Jana Sládková, žákyně 8. třídy, 13 let