Sníh

Sníh

(autor : Martina Janoušková)

  Běží závěji sněhu, kde jsou sem tam vidět stopy lesních zvířat… Vybírá si místa plná čerstvého sněhu, sněhu, po kterém ještě nikdo předtím neběžel… Je to skvělý pocit… Zanechává za sebou špinavé otisky svých bot a stále se šťastně ohlíží… Je první, kdo tu byl… Miluje sníh…
  Šťastně doběhne na začátek jejich čtvrtě… Už tam se pro jistotu znovu zavrtá do šály, aby jí doma nevynadali, že lítá venku jen tak nalehko… Nemůže odolat - vyhne se vyšlapané cestičce vedoucí jejich ulicí a místo toho jde trávou, která je nyní také celá pokryta bílou pokrývkou… Jde přímo tou krásou… Vážně miluje sníh…
  "Proč jdeš po čistém sněhu?", najednou někdo zašeptá přímo za ní. Vyleká se a prudce se otočí, až z ní šála znovu spadne… Prohlédne si nově příchozího… Kluk přibližně o rok nebo dva starší než je ona… Pomalu se sehne pro šálu, ale on je rychlejší a podá jí ji… "Tak proč jdeš po té čisté nádheře?"… "Protože miluju čerstvý sníh!" rychle odpoví neznámému… "Miluješ ho… A proto po něm šlapeš… Aha…" Kluk pokývne hlavou, otočí se a vydá se na opačnou stranu ulice, než kam míří ona.
  "Počkej!" zavolá za ním automaticky… Ani neví proč… Snad proto, že se cítí tak provinile, jako by byla přistižena při činu? Kluk se zastaví, ale neotočí se. Nejspíš čeká, co řekne… Ale co řekne? Co chtěla říct? Čím se chtěla obhájit?
  Je léto… Obloha je čistě modrá, a ona se s NÍM vede za ruku po louce plné rozkvetlých květin. Po louce sousedící s lesem… Po louce, po které se v zimě prohánějí skoro jako jediná lesní zvířata a zanechávají tu své stopy…
  Jsou šťastní, je jim to oběma vidět na očích… Ona se pustí jeho ruky, popoběhne a roztočí se uprostřed louky, s obličejem nastaveným hřejivým paprskům slunce… On z ní nespouští oči…
  Když se dívka zastaví, sedne si do trávy a začne trhat pampelišky, ze kterých si postupně tvoří věneček… Jemu se najednou objeví v očích docela jiný výraz… Zezadu k ní dojde a pomalu, smutně zašeptá: "Miluješ květiny?" … Dívka se zastaví… .... ...