Navigace
Obsah
Jaro mýma očima
Slunce se proplétá větvemi jív
a chystá včelám pár žlutých chodů.
Slyším je létat, slyším je pít,
slyším je vracet se ztěžkány domů.
Zavoněl pyl a už raší tráva,
drobnými stébly mi hladí dlaně.
Když stoupám mezi ně, pozor si dávám
a ona vstávají, když šlápnu na ně.
Komín se rozklapal toužením čápa,
mísí se s klapotem podpatků slečen.
Tu jarní odvahu začínám chápat –
sukně se zkracuje, kabát je svlečen.
Přeběhly okolo, s nadějí, tuším
a dívčí starosti dostaly křídla,
rolničky smíchu mi dozněly k uším,
vítr je odvál jak bubliny z mýdla.
Ještě si přivoním k větvové stěně
jako psí ženich, co hledá svou nevěstu,
jak blázen dýchám ten voňavý kraj.
Pak beru bílou hůl, „Baryku, jdeme !“,
jako ty podpatky klapu si na cestu,
jaro je krásné a mně je fajn.
