Navigace
Obsah
Maria obklopená zvířátky
(autor: Jarka Blažková)
Na rozcestí stála socha Panny Marie. Kolem byly jen stromy a podrost z kapradí, ostružin a dalších druhů křovin. Za svatozáří bronzové sochy si v rohu pavouk natáhl svoji síť. U nohou Boží matky se choulila veveruška s oříškem v tlapkách. Dlouhými řezáky hryzala chutnou kořist.
Kolem zastřešeného podstavce, na němž zvířátko sedělo, kdosi postavil laťkový plot. V jeho rozích rostly trsy kapradin. Jeden z nich se pohnul. Veveruška poplašeně vypískla, upustila oříšek a utekla.
Z trsu se vybatolil tlustý ježek. Podíval se na kymácející se větve smrků. Hlavou mu při tom prolétlo cosi o ztřeštěném veverčím trdle. Čichl si k oříšku. Nakrčil nos. Tohle tedy on jíst nebude. Nechá ho tu té poplašené veveřici, pokud se vrátí a pokud ne…
Jeho chyba to nebude. Dál už ježek problém neřešil. Raději obešel pomník.
Tam v rohu u zpráchnivělého pařezu byla vlhká zem rozryta drápy, jak zde ježek při předchozích návštěvách hledal brouky. Na pařezu vyrazily nějaké houby. Jaké, o tom neměl ježek nejmenší ponětí. Věděl jen, že se mu po nich udělalo minule strašně špatně. Proto se jim raději vyhnul.
Párkrát hrábl v zemi. Dnes mu trvalo dlouho, než našel něco k snědku, žížalu tak tenkou, že sotva stála za vynaloženou námahu. Dobrá ale byla, to zase jo. Ježek se dovedl spokojit s málem. Navíc poslední dobou krapet přibral a ježková kvůli tomu měla řeči. Musí zhubnout nebo si jeho samice najde jiného, mladšího a hlavně štíhlejšího, samce.
Ježek zanadával a odešel.
U sochy ho vystřídali další návštěvníci. Vůdčí bachyně se zdviženým rypákem zachrochtala směrem k soše asi na pozdrav, kdo ví. Pak vedla svoji pruhovanou tlupu dál ke kališti. Selata tu a tam zakvičela ve snaze matce stačit.
Z kaliště byl stále vidět kousek oplocení pomníku. Bachyni to však nezajímalo. Trápili ji paraziti v srsti. S potěšením takřka nadpozemským se rochnila v bahně. Zachrochtala nesmírnou blažeností. Očistné kůry ona milovala. Zvláště pak za vlahého večera, jako byl tento. Její děti si zatím na okraji bahnité plochy vyrývaly ze země červy.
Když kolem sochy přecházel jelen se svým stádem laní, padla už tma. Jen pár nejsmělejších paprsku se prodralo skrz větvoví. Házely skvrnky po temně hnědé srsti kopytníků. Ani větvička nezapraskala pod jejich kopýtky při cestě na měsícem ozářenou paseku.
Posledním návštěvníkem, který toho dne přišel uctít Bohorodičku, se stal mrzoutský starý jezevec. Toho ani za mák nezajímalo měsíční světlo, postříbřující kapraďorosty. Jemu šlo pouze o kámen vedle ježkova broučího políčka. Pod ním vždycky našel nějakou tu vybranou lahůdku z říše hmyzu.
Dnešní noci tomu nebylo jinak. Ve studeném ukrytu chytil hbitou stonožku. Byla šťavnatá, zřejmě mladší ročník, protože ty starší byly takové tvrdé a suché.
Neopomněl ještě prošmejdit čumáčkem všechny kouty, jestli se v nich náhodou neskrývá nějaké zpestření jeho fádního jídelníčku. Pro jistotu také prohrábl ježkovo políčko. Na něm nalezl tučnou žížalu. Spokojeně mlaskaje odešel.
