Navigace
Obsah
Po výlovu
(5. - 9.11.2008) (autor : Jarka Blažková)
Vítr fičel z polí. Honil listí stromů. Bahno vypuštěného rybníka bylo brzy poseto zlatými šperky. Temným bahnem se jako jizvy táhlo několik struh, jimiž přitékala voda.
Bylo již po odpoledne. V prostoru loviště nezbyl jediný kapr, amur či štika, pouze u kádiště se v louži plácalo několik plevelných rybek a v tůni vzadu na bahně bylo možné spatřit vlny odkazující na přítomnost vetší ryby.
Listy stržené větrem tancovaly po cestě na koruně hráze. Větve olší sténaly a smuteční vrba zametala svými převislými větvemi střechu rybářské boudy. Pentličky žluté padaly do černého bahna. Projíždějící auto rozstříklo louži bláta, k tmavým šmouhám na karosérii přibyly další, zpomalilo a zaparkovalo přímo u krmné věže.
Sotva zastavilo, už z něj vyskočili tři lidé, muž ve vysokých holínkách, dívka s čelenkou přes uši a chlapec s dlouhými vlasy v kšiltovce. Spolupracovali jako kolečka v hodinovém strojku. V mžiku měli sestavený podběrák a otec obou mladých lidí zamířil na bahno k vzdálené tůni, oni zatím sbírali drobné rybky v okolí kádiště.
„Brácha, mrkej!“ dívka se přihnala k bratrovi jako velká voda. Rozevřela dlaně. Chlapec hleděl na neurčitého tvora, obaleného bahnem, který se od hlavy mírně zužoval. Tlamu mělo ono podivné zvíře opatřenu jedním vouskem.
„E?“
„Mník jednovousý,“ oznámila sestřička se spokojeným výrazem ve tváři.
„Aha. To je ryba?“ nechápal hoch, který se s takovýmto zástupcem ryb dosud nesetkal.
„Je. A neboj, taky ho vidím prvně v životě,“ poplácala ho sestra po ruce a šla svůj úlovek vysypat do barelu vzadu v autě.
Zrovna se chtěla vrátit ke sbírání, když vedle zastavil tmavozelený pickup. Vystoupil z něj starší muž.
„Je tu něco?“ ptal se děvčete se zacákanými brýlemi.
„Jen pár čudel,“ dostalo se mu bručivé odpovědi.
„A na tůni?“
„Nic moc.“
„No nic, hodně zdaru,“ rozloučil se muž, kterému došlo, že lépe než s touhle holkou by si popovídal s leklou bělicí dole pod hrází.
Ze vzdálených lesů se pomalu plížilo šero, když se z tůně vrátil dívčin otec. Podběrák měl plný ryb.
„Tak co?“ sesypaly se na něho děti.
„Pár čudel,“ odvětil otec s potutelným úsměvem. „Na paběrkovače to není vůbec špatné.“
„Aha,“ zabručela dívka tušíc, že podběrák skrývá svá tajemství. Prozatím se však spokojila s mlčením, které mělo trvat jen do chvíle, než odemkne kufr a do barelů přemístí tajemné tvory ze síťového vaku.
Bylo na co se koukat. Síť většinou skrývala bělice, ale kdesi ve změti perlínů, plotic a jejich kříženců probleskly kropenaté štičí boky. Byla nádherná. Skoro čtyřicet centimetrů dlouhá zubatá potvora. A také jeden, dva kapři na pekáč.
Díky vymoženostem moderních technologií již byli doma očekáváni. Vrata zející dokořán vítala unavené rybáře. Usmívající se žena s láskou přivítala zablácené bytosti z jiné planety, ve které se změnili její manžel s dětmi. S jistým pobavením vyslechla jejich ódy na nádherné prostředí jedné z mnoha dalších „louží“, které v průběhu podzimu navštívili.
Když nastala noc, byli všichni šťastni. Ryby se seznámily s prostředím svého nového domova a lidé spokojeně usnuli. Ve snech jim plavali kapři a domem se jako tenká nit vinula vůně rybích šupin věstící nádherné mokré zítřky.
