Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Info e-mailem

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím e-mailů

Rezervace, ubytování

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:4
DNES:372
TÝDEN:1734
CELKEM:748591

Práce

Pracovní nabídky

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Praha za 100 let (autor : Michaela Štíchová)

Jmenuji se Lucie Matějková a v roce 2110 jsem dokončila studium na Fakultě Jaderné fyziky v Praze. Rozhodla jsem se své štěstí zkusit v Praze a do svého rodného města Příbrami se již nevracet. Když jsem studovala, bydlela jsem na koleji, ale po ukončení školy jsem si musela najít vlastní byt. Protože jsem ze zámožné rodiny, koupila jsem si apartmá v nejvyšším tisícimetrovém mrakodrapu uprostřed Václavského náměstí. Koupila jsem si Brouka. Byl to sice nejlevnější a nejpomalejší model vzduchového přenášedla, ale nahoře v oblacích jsem se bála jezdit velkou rychlostí, protože nad Prahou vládl neuvěřitelný chaos a zmatek. Vzduch byl téměř bez dopravních pravidel a řidiči si dělali, co chtěli. Cesta z Příbrami do Prahy trvala pouhých sedm minut. Jak jsem již zmínila, můj model byl nejpomalejší na trhu. Rychlejší by tuto trasu zvládly za dvě minuty.
Vystoupila jsem na Václavském náměstí. Strnula jsem v úžasu. Přes léto se to tu změnilo k nepoznání. Všude samý billboard a jeden supermarket nalepen vedle druhého. Byly zde i obchody, o kterých jsem nikdy neslyšela. Vše se stříbrně blýskalo. Chodníky, budovy, Brouci… Jako by to bylo vyrobeno vše jen z čistého kovu. Až z toho přecházel zrak.
Vyrazila jsem po obchodech. Potřebovala jsem si koupit novou televizi. Rozhodla jsem se tedy, že pojedu do druhého patra. Nevím, jestli jsem se již zmínila, ale Praha se pro mne stala symbolem nového začátku. Byla rozdělena do tří pater. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak je něco takového vůbec možné? Magistrát hlavního města totiž dovolil, aby byly v Praze vykopány obrovské tunely do neuvěřitelné hloubky. Rozdělili je na dvě několikakilometrová podlaží, podepřené mohutnými sloupy. Druhé patro vypadala stejně jako první jen s tím rozdílem, že bylo uměle osvětlované, protože si sluneční paprsky nedokázaly najít cestu přes takovou vrstvu zeminy. Všude byla samá vznášedla a jezdící schody. Ulice byly poměrně široké, nejužší měřila sedm jízdních pruhů v obou směrech. Na střechách budov se rozprostírala parkoviště, kina, muzea, galerie, obchody, restaurace… Našli jste zde cokoli, na jste si vzpomněli.
Po skončení studia mne univerzita obsadila na místo profesorky, která odešla do důchodu, protože jsem ostatní žáky předčila svými vědomostmi. Můj průměrný plat za měsíc se pohyboval okolo stopadesáti tisíc měsíčně. Mohla jsem si proto dovolit nakupovat přímo královsky. Zašla jsem do elektra. Bloumala jsem obchodem asi půl hodiny, což bylo naprosto zbytečné. S vybavením, které měly všechny pražské obchody, vám nákup trval obvykle pouze pár minut. Já však bezmyšlenkovitě chodila sem tam a nevěděla, co vlastně chci. Nenašla jsem menší televizi než pětadvacetimetrovou plazmu. Koupila jsem ji. Do práce jsem si chtěla pořídit televizi, telefon a počítač v jedné maličké kapesní krabičce, která pokryje pouze půl dlaně. Stačilo zmáčknout tlačítko a vybrat si. Rozhodla jsem se pořídit si ještě nové oblečení. Jako vyučující vysoké školy musím přece působit seriózně. V obchodě s oblečením měli takové malé zařízení, kde byla uložena veškerá nabídka obchodu. Stisknete tlačítko a vyjede malá mapka obchodu s fotkami obleků a vy si můžete vybírat.
Musela jsem dokoupit i vybavení bytu. Nemám totiž ještě pořádnou postel. Vyjela jsem do třetího patra Prahy a zašla do „Nábytkářství Barbora Lexus.“ Procházela jsem dlouhými uličkami obchodu. V zadní části měli gauče a pohovky v různých tvarech. Šla jsem do levé zadní části, kde jsem objevila překrásnou vyhřívanou vodní postel obrovských rozměrů. Musela jsem ji koupit. Nikdy jsem nic tak famózního neviděla.
Pak jsem si šla koupit ještě něco k jídlu. Bylo to vážně divné. Nikde žádná zelenina ani ovoce. Dobrá tedy, koupím, co je a co mi nabízejí. Působí to sice trochu uměle a nepřirozeně, ale třeba to bude chutnat normálně. Ostatně jídlo nepatří k mým prioritám…
Po nákupech jsem se unavená, ale spokojená vrátila domů. Moje nové vybavení tam na mne již čekalo.
Druhý den jsem šla do práce. Měla jsem malý pracovní oběd. S paní De Laine Mix jsme vyjely do luxusní střešní restaurace a diskutovaly o pracovních záležitostech. Nikdy jsem takhle vysoko nebyla. Byla to vážně výška. Nahoře jsem měla takový divný pocit, ale paní De Laine Mix říkala, že si na to zvyknu. Všechno to bylo jako v pohádce. Restaurace není krytá, ale když začne pršet, vyjede pomocí ovladače ocelová střecha. Neumím tu restauraci ani popsat, jak to bylo všechno lesklé, ocelové a luxusní. Dojedly jsme a sjely během půl minuty zpět dolů.
K večeru jsem jela z práce domů. Pořád jsem při tom musela myslet na svůj úkol: píšu totiž sloupky o životním prostředí do jednoho deníku, je to můj koníček. Nic mě ale tentokrát nenapadá. Jdu spát, zítra je sobota, takže nejdu do práce. Snad ze sebe něco dostanu.
Jdeme s kamarádkou Jean do kina. Šly jsme tedy, ale ne do střešního. Netuším, jak někdy mohli na něco takového přijít. Plátno z kovu? To může fungovat? Hm, mělo lepší obraz než normální plátno. Po promítání filmu jsme šly na oběd. Když jsem se vrátila domů, napadlo mě, že zkusím něco o tom životním prostředí napsat. Přemýšlela jsem. A najednou mě to napadlo: „Proč nemají žádnou zeleninu? Ani to ovoce?“ Hm... Zamyslela jsem se. Podívala jsem se z okna. A došlo mi to! Nikde žádný park, strom, ani jedna květinka. Jak dlouho tu takhle zůstaneme?

O rok později…
Prahu museli uzavřít, protože znečišťovala neúnosně životní prostředí. Všichni pražští obyvatelé se začali rychle stěhovat na venkov. Samozřejmě včetně mě. Praha měla v roce 2110 sedm milionů obyvatel, což je neúnosné. Dnes je liduprázdná. K ničemu jsou všechny ty přepychové obchody, rastaurace, kina… Nemají komu sloužit, chybí tu vzduch, který lidé potřebují k životu, chybí zeleň, stromy, květiny. Krutá daň zaplacená pokroku…

Autorka práce: Michaela Štíchová, 12 let, žákyně 6. třídy