Navigace
Obsah
Terapeutická skupina dvanáct
(autor: Jarka Blažková)
„Dobrý den, dámy a pánové. Vítám vás na dvanáctém sezení skupiny,“ přivítala žena středních let hrstku mužů a žen. Nikdo nic neříkal, a tak s nacvičeným úsměvem pokračovala.
„Trošku radosti do tváří. No tak, vážení…“
Obličeje návštěvníků Terapeutické skupiny číslo dvanáct vyjadřovaly pestrou škálu emocí, avšak radost nebyla na žádném z nich. Šedovlasý muž v hnědém svetru se dokonce nepokrytě mračil.
„Myslím, že proto tu nejsme. Máme mluvit o svých problémech.,“ ozval se blonďák v červeném tričku.
„Ano, ale jste tu také proto, že se jich chcete zbavit,“ připomněla terapeutka, ve které začínal klíčit pocit rezignace, který ještě zvýšilo několikeré odfrknutí z řad návštěvníků. Přesto se narovnala a vykouzlila celkem vlídný úsměv.
„Dobře. Dnes, když máme ono krásné dvanácté výročí, co kdybychom se bavili o něčem optimistickém? Například vaše oblíbená místa, co říkáte?!“ navrhla terapeutka a setkala se všeobecným souhlasem. „Výborně!“ tleskla. „Karle, můžete začít.“
Karel, prošedivělý to elegán s příjemným výrazem, vyprávěl o malém rybníčku na své zahradě.
„…Dokonce jsem si ho sám vykopal a poskládal taras. Trvalo mi to hodně dlouho, ale splnil jsem si sen a měl jsem rybník. Nevelký, zato svůj. Od známého jsem dostal kořen bílého leknínu, růžový ukradl při čištění obecního kačáku, k tomu nějaký ten puškvorec na pálenku, orobinec a trs žlutých kosatců.
Dodnes sice vydržely jenom ty kosatce a lekníny se rozrostly, až bylo nutné je likvidovat, protože škodily rybám a pro listy nebylo možné zahlédnout květ, ale stejně.
Nějakého toho kapříka jsem vždy sehnal při výlovu, bílou rybu posbíral na bahně, občas jsem tam objevil i nějakého dravce a zbytek jsem upytlačil. Někdy díky tomu mívám přerybněno, ale ryby jsou zdravé a nemusím shánět kapra dva dny před Štědrým dnem. Chytím si ho v létě, pak už čeká v mrazáku.“
Po Karlovi se ujal slova Martin, onen vytáhlý blonďák, který na začátku sezení připomínal jeho účel.
„Já jsem městský člověk, na venkov jsem jezdil k babičce. Bylo tam hezky, ale přesto mám nejraději malé náměstíčko poblíž našeho paneláku.
Bydlím na kraji obrovského sídliště na periferii. Za ním je čtvrť starých obytných domů. Jsou tam úzké uličky a chodníky dlážděné kočičíma hlavama, stejně jako to náměstí. Kočičí hlavy, kašna, pár růžových keřů a rododendron stíněný rozložitými lípami.
Těm stromům je snad pět set let, možná že víc, psané to tam není a já po tom nikdy nepátral. Každopádně je tam pár laviček. Já nejradši sedávám na té, která je napůl schovaná za keřem rododendronů, kam nelítají ani holubi. Kočky tam číhají na myši, prostě je tam nádherný klid. Hlavně večer. Dobře se zde píšou odborné články.“
„Vybral jste si krásné místo, Martine. Kdo bude vyprávět dál? Co třeba vy, Lenko?“ vybídla terapeutka mladou ženu v tričku s logem Českého rybářského svazu.
„Já nevím,“ odvětila Lenka. „Já mám samozřejmě ráda přírodu, rybníky, jenomže popisovat už řečené se mi nechce a vyprávění o škole by asi bylo příliš depresivní.“
„Záleží na tom, jak to poddáš, děvče,“ ozval se doteď mlčící Josef.
„Také si myslím,“ připojila se terapeutka. Lenka pokrčila rameny a dala se do popisování.
„Jedním z mých nejoblíbenějších míst je gympl, kde jsem strávila středoškolská léta. Tenkrát míval klasický zjev budovy postavené v šedesátých letech, která od kolaudace nedoznala výměny fasády a kolem jezdily proudy aut den co den. Opravili ji až po mém odchodu.
Byla to příjemná změna. Chodby konečně ztratily onen jedovatý odstín zelené, tak oblíbený na veřejných místech, vystřídaly ho pastelové barvy. Někdy si říkám, jaká je to škoda, že jsme to nezažili my. Nás zastihla jenom rekonstrukce. Ale na druhou stranu je tam růžová třída a v té by se mi špatně učilo. I když je v podkroví.
Také zvětšili sborovnu a v posledním patře vznikly nové učebny informatiky. Ty jsem sice nikdy neviděla, ale prý jsou vedle pěkné záchodky.“
Na tomto místě byla dívka nucena své líčení přerušit, neboť její slova vyvolala bouři smíchu.
„Informatika a hajzlíky! Probůh!“
„No, důležité to je, ale…,“ culil se Karel. „Budeš pokračovat?“
„Radši ne. Zjistila jsem, že zbytek mých dojmů ovlivňují spíš lidi a to, že za okny padal sníh, ale v kabinetě bylo teploučko. A v rádiu zrovna hráli Potulného hráče…,“ zasnila se Lenka a její hlas se vytratil. Do konce sezení již nepromluvila. Jenom se usmívala a bylo patrné, že je duchem někde daleko.
