Navigace
Obsah
Betty na Slovensku
(autor : Jindřiška Fousová)
Ahoj lidičky, to jsem já Betty z Dobřívského zátiší. Kdo přesně neví o koho jde, tak tomu napovím, že jsem fenka plemena Leonberger. Asi Vám to moc neřekne, ale od toho tady nejsem já, ale atlas psů, že. Já se s Vámi chci podělit o nádherný zážitek, který jsme prožili o svátcích na začátku léta. Ale abych to vzala od začátku.
Všechno začalo 14. února na Valentýna, kdy se mi narodilo 14 dětiček. Musím říct, že páníčci to vzali do pacek celkem s fortelem, a dohromady se nám povedlo odchovat 11 krásných kluků a holek. Páníček se moc snažil štěňátka dostat k dobrým lidem, což bohužel ne vždycky vyjde. Nicméně moje děti měly celkem štěstí, dostaly se většinou do super rodin, kde mají možnost růst jako z vody, kterou využívají na maximum. Jedno z dětiček se dostalo i do zahraničí – na Slovensko. Protože jsme chtěli vědět, jak se na Slovensku zabydlel, rozhodla moje rodina, že se na něj pojedeme podívat a spojíme to rovnou s rodinou dovolenou. Postupně byla naplánovaná trasa, sbalené kufry, kuchyně (ta je vždycky nejdůležitější) a mohlo se vyrazit. Naštěstí máme z menších výletů doladěnou techniku přesunu. Takže jsme vyrazili ještě za tmy – já jsem páníčky vedla v prvním autě, kde páníček řídil a panička se tvářila, že naviguje. V druhém autě, které jelo za námi ,a kde se vezl proviant, řídila mladší panička a vezla se tam i nejmladší z naší rodiny. Cesta byla hodně dlouhá – s několika přestávkami trvala 6 hodin. A pak už nás přivítalo Slovensko. A i když jsem zvyklá na jízdu autem, tak zatáčky na Slovensku mě dost překvapili. Jeden se chce jenom podívat ven, tak se postaví a najednou už si zase nedůstojně kecne na zadek, protože ho překvapí zatáčka, která se najednou objeví. A kdyby to bylo jenom jednou!
Na první pohled bylo vidět, že jsme daleko od domova, protože všude kolem byly obrovské, zalesněné kopce. Nicméně do cíle jsme dorazili bez problémů (samozřejmě díky mým skvělým schopnostem). Jediné, co bylo trochu na škodu, byl déšť, který občas padal ze zamračené oblohy. Dojeli jsme do vesnice (nebo města) Bojnice, což byl náš cíl. Za chvíli se nám podařilo najít i slušné ubytování v příjemném autokempu nad Bojnicemi. Kemp byl rozložený mezi stromy, takže za slunečných dnů tam muselo být příjemně, ale z oblohy pořád a pořád padal další déšť, takže jakmile jsem vystoupila z auta, měla jsem za chvíli promáčený kožich. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale pořád se oklepávat je nuda. Dostali jsme ubytování v chatičce, ve které byly 3 postele, takže samozřejmě koho vyšoupnou na zem – psa! Musím ale přiznat, že jsem na zemi neskončila sama. Mladší z paniček skončila na zemi také, takže to byla docela psina.
Jinak lidé v kempu mi dávali najevo zasloužený obdiv, jak se také k leonkovi sluší, že. Ale to neznamenalo, že se s nimi budu hned kamarádit! Jakmile se někdo příliš přiblížil ke vchodu, tak jsem dala štěkáním najevo, kdo je tady pánem. Páníčkové si sice brumlali pod vousy, že ve dveřích zacláním, ale přece nemůžu hlídat venku v blátě na dešti. Noc jsme nakonec strávili v pohodě a ráno jsme si trošku přispali pak se sbalili a vyrazili zase o kus dál.
Protože už tolik nepršelo, tak než jsme vyrazili za štěňátkem, tak jsme se ještě byli podívat u zámku v Bojnicích a v tamní ZOO. Bohužel tam nepouštějí psy, tak jsme se s páníčkem prošli v tamní zahradě, která má spoustu super zákoutí, stromů, prostě pro mě ideální místo pro dovolenou, a všechny tři paničky vyrazili na exkurzi. Potom jsme vyrazili do Nováků, kde můj potomek Alan bydlí. Nejprve jsme si u náměstí dali oběd na terase. Já jsem si jako vychovaný pejsek hezky lehla pod stůl a vykoukla jsem jenom, když někdo šel kolem. Povedlo se tak krásně vyděsit nejen slečnu, která nosila jídlo, tak i nějací lidé od vedlejšího stolu po nás pořád pokukovali. A vyrazili jsme za Alanem.
Když jsme přijeli na místo, tak nás uvítala jedna panička Sylva, která byla jediná doma – ostatní byly na dovolené v Řecku. Synáček se choval docela nevycválaně, tak jsem ho musela párkrát srovnat. Měli pěknou terasu, na kterou vedly provizorní schůdky a pro Alana dokonce „nájezdová rampa“. Abych mu ukázala, kdo z nás dvou bude mít navrch, tak jsem ladně vyskočila z místa rovnou na terasu – je asi 80 cm nad zemí – takže pro mě žádný problém. Jenom páníčkové zůstali perplex. Vůbec netušili, že něco takového umím. Přece se nebudu prozrazovat předem, ještě by po mě mohli chtít, abych skákala na povel! Strávili jsme tam příjemné odpoledne, protože měli pěknou zahradu a dobrou vodu. I když ten matla Alan si vždycky ve vodě vycáral všechny čtyři packy. Pak jsme se vydali zpátky do Bojnic a jeli jsme i kousek dál, tentokrát do kempu, který byl u vodní nádrže. Páníčkové jsou příliš choulostiví na koupání, ale voda byla bezva. Dostali jsme tentokrát chatku se čtyřmi postelemi, tak jsem tentokrát neměla po kom šlapat, ale byla jsem tak unavená, že mi to bylo jedno.
Další den ráno se páníčkové rozhodli, že pojedeme domů ten den, a abych byla spravedlivá, byla jsem ráda. Abych jim dala najevo, že to není špatný nápad, tak jsem hupla na své místo v autě hned, jakmile ho páníček otevřel. Lehla jsem si vyplázla na ně jazyk „tak pojedeme už konečně?“. Páníčky to rozesmálo, ale sbalili jsme a vyrazili na cestu. Cestou jsme se ještě jednou stavili v Bojnicích, protože tam jsou kromě zámku ještě vyhlášené lázně, tak jsme s pánem a paničkou čekali v zámeckém parku na mladší holky, až se vycachtají v termálním bazénu. Ne že bych se chtěla taky vykoupat. Musíte uznat, že koupat se ve vodě 30°C není to pravé koupání pro leona. Ale holky si to užili a pak jsme mohli jet dál. Cestou jsme se ještě jednou stavili za Alanem, který už nás přivítal jako staré známé, ale vychování zase žádné, tak jsem ho musela trochu srovnat. No dobře, jenom malinko. Jakmile jsme se rozloučili, vyrazili jsme konečně domů.
Po dlouhé cestě jsem konečně mohla vylézt z auta doma, ve známé zahradě. Okamžitě jsem vyrazila na obhlídku teritoria, zaštěkala na psy kolem, že jsem zpátky a pak jsem se uvelebila na svém místě na trávě a vyplázla na ně jazyk.
„Výlet to byl pěkný, ale na rok mám zas na klid nárok. No ne?“
