Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Rezervace, ubytování

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 44
TÝDEN: 976
CELKEM: 527923

Práce

Pracovní nabídky

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Jsem sice jiný než ostatní, ale…
(autor : Marie Rolniková)

Když mi bylo čtrnáct let, vyrazili jsme s rodiči do Řecka na prázdniny. Bylo tam nádherně. Slunce svítilo a já si plnými doušky užíval odpočinku. Na zpáteční cestě domů se to stalo. Pamatuji si jen veliké nákladní auto, které se na nás řítilo obrovskou rychlostí. A pak už byla jen tma, tma a zase tma…
Skončil jsem v nemocnici s polámanýma rukama a nohama a s těžkým úrazem hlavy. Zlomeniny se časem zhojily, ale mé oči už navždy zůstaly ve tmě. Jsem bezmocný, odkázaný na slepeckou hůl a péči rodičů. Je to sice paradox, ale díky ztrátě zraku jako by prohlédly mé ostatní smysly: fungují daleko lépe a dokonaleji.
Mí rodiče si dlouho autonehodu vyčítali, maminka se málem psychicky zhroutila, otec téměř propadl alkoholu. Oba se nemohli smířit s mojí slepotou a já nevěděl, jak jim v jejich zoufalství pomoci. Sám jsem se v tom potácel a hledal se hodně těžko a dlouho…
Dnes už to celkem všichni zvládáme, běžně hrajeme pexeso, Člověče nezlob se, karty nebo kvarteta. Já jsem svůj handicap přijal, vyrovnal jsem se s ním, naučil jsem se s ním žít a dokonce jsem zjistil, že mohu pomáhat druhým. Několikrát jsem na přechodu pro chodce zabránil vidícímu člověku ve vstupu do vozovky, kde je hustý provoz a zelená se ještě nerozsvítila. Někdy totiž i nevidomí lidé mohou druhým pomáhat. Jako třeba já:
Se svými spolužáky jsem začal v devítce trénovat aikido a parkour. Pracovali jsme na sobě intenzivně celý půl roku a šlo nám to čím dál tím líp, i když mi občas musel někdo pomoci. I holky si nás oblíbily, byli jsme bezva parta. Jenomže přišel konec roku, my se museli hodit do gala a rozloučit se se spolužáky, vyučujícími, základní školou… Bylo to docela těžké, ale skončila jedna etapa mého života…
Nyní jsme denně směřoval na střední školu, kde jsem pokračoval ve studiu. A tam se náhle začaly dít divné věci. Například moje učebnice se slepeckým písmem ležela najednou o pár lavic dál, než jsem seděl já. Musel jsem požádat učitele, aby mi ji pomohl najít. Později se situace ještě zhoršila. Jako by někdo zkoušel moji trpělivost, kolik toho vydržím. Jen tak mimochodem se mi samy přesouvaly věci na místa, o nichž jsem neměl ani potuchy. Tyto a jiné vtípky mi hodně ztrpčovaly život. Do kolektivu jsem tady nezapadl, byl jsem zkrátka „jiný“ než ostatní. Zůstal jsem proto věrný svému oblíbenému sportu a dál poctivě trénoval všechny triky a techniky aikida.
Jednou jsem se vracel ze školy domů zkratkou. V parku, stranou veřejnosti, jsem narazil na partu Andyho Lipského, největšího frajera naší školy, který se rozhodl, že mně – slepci - dá pořádnou lekci. Poštval na mě své dva obdivovatele a poslušné bijce. Velice se bavil tím, že mě konečně srazí na kolena. Lezlo mu na nervy to, že něčím vynikám, jsem jiný, mám handicap a přitom nejsem uťápnutý, zalezlý v koutě, ale normálně studuju, žiju, sportuju. Náhle jsem mezi ostatními hlasy zaslechl i známý hlas svého přítele Martyho, s kterým jsem cvilčil parkour. Radil mi, abych využil všeho, co umím. Jeho rada byla sice dobrá, ale byl jsem dezorientován a obklíčen. Martyho hlas mě však navedl ke zdi, za kterou jsem se mohl ukrýt. Marty mi kryl záda. Andy pochopil, že sranda asi nebude a jeho vztek se obrátil proti Martymu. Ti tři si ho vzali do párády a podávali si ho mezi sebou. Vyrazil jsem mu na pomoc. Seskočil jsem ze zdi doprostřed rvačky, využil momentu překvapení, protože Andyho kumpáni ani on sám nebyli schopni pochopit, proč jsem se dobrovolně vrátil. Něco jako přátelství a čest jim absolutně nic neříkalo. Nechali Martyho na pokoji a zaútočili na mě. Cítil jsem chvění půdy, použil jsem proti nim pár úderů, které byly účinné, ale nijak zvlášť jim nemohly ublížit. Moje slepecká hůl byla skvělá, osvědčila se jako dřevěná tyč. Najednou bylo ticho. Slyšel jsem jen Martyho oddechování. Ostatní byli pryč. Marty ležel na zemi a sténal. Podle všeho měl zlomenou klíční kost. Poskytl jsem mu první pomoc a zavolal sanitku. Pak jsem šel normálně domů a učil se na druhý den, jako by se nic nestalo.
Za pár dní mi Marty zavolal. Byl už doma z nemocnice a moc mi děkoval za pomoc. Brzy začal zase chodit do školy. Celá Andyho parta byla potrestána a celá škola si oddychla. Konečně dostal to, co nakládal druhým. A já jsem ostatním dokázal, že jsem sice jiní než ostatní, ale nemohu za to a navíc - mohu být stejně platný a užiteční jako ti druzí.

Autorka práce: Marie Rolniková, 9. třída. 14 let