Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Rezervace, ubytování

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 44
TÝDEN: 976
CELKEM: 527923

Práce

Pracovní nabídky

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Marek

(autor : Jarka Blažková)

Na Lucčině oblíbeném místě u rybníčku seděl nějaký mladík. To posílilo dívčinu už tak špatnou náladu. „Co tu kdo zase chce?“ bručela si pod pomyslné vousy. Rozhodla se rybníček obejít a vpadnout mladému do zad. Poněkud jí unikal fakt, že i když je rybníček ztracený hluboko v lese, má kdokoli právo tohle malebné místečko navštívit.
Potichu jako myška se Lucka plížila křovinami podél břehu. Znalost prostředí se jí nyní osvědčila. Jako duch stanula za zády neznámého. Už už natahovala ruku, aby mu poklepala na rameno, když si všimla jedné věci. Mladíkova ramena se třásla, jakoby brečel. Lucka chtěla odejít, ale suché listí jí zašustilo pod nohama.
Mladík prudce zvedl hlavu. „Špehuješ mě?“ vyjel na ni.
„Já? Kdepak. To tys mi vlezl do teritoria!“ vyvrátila obvinění Lucka.
„Patří ti to tu snad?!“ ušklíbl se mladík.
„Jasně. Dneska jsem si přinesla kus provazu a pár cedulí soukromý pozemek, pozítří se bude dělat plot,“ odpověděla dívka.
„Děláš si ze mne srandu?!“ vyvalil oči mladík.
„Ne. Podívej,“ pokynula mu pravičkou.
Držela v ní otřískanou ceduli s nápisem Soukromý pozemek opatřenou zvetšelým provazem. Mladíka tím uvedla do zmatku. Cedule vypadala letitě, bůh ví, kde ji děvče ukradlo. Raději se však neptal. Dívčiny koutky sebou zacukaly, až se nakonec roztáhly do širokého úsměvu.
„Promiň, já jsem takovej vtipálek. S tím už nic nenadělám. Začneme tedy znovu? Já jsem Lucka. A ty?“ zeptala se.
„Marek,“ představil se mladík a podal dívce ruku, jak byl při těchto příležitostech zvyklý. Lucka pouze udiveně zvedla obočí. Sluňák, hm. To se dneska moc nenosí. Líbí se mi, uvažovala. Marek mlčky přijal její omluvu. Pod jejím hodnotícím pohledem se cítil nejistě.
Lucka Markovu nejistotu zaznamenala. „Co se děje, Marku?“ zajímala se. Marek postřehl v jejím hlase starostlivý tón. Nechtělo se mu ovšem svěřovat se a neznámé holce v potrhané mikině už vůbec ne.
„Nic,“ odpověděl. Lucka ho kriticky pozorovala.
„Jo, to ti tak budu věřit, ale jak chceš,“ pokrčila rameny. Otočila se na podpatku. Její rozbité podrážky proti tomuto konání hlasitě zaprotestovaly. Lucka vzdychla. Marek zase koukal do ztracena. Nepatrně se naklonil blíž k vodě.
Již se vzdalovala, když zaslechla šplouchnutí. Já tě… nedomyslela. Vrhla se zpátky k rybníčku.
Marek se plácal uprostřed rybníka. Byl zabořený hlavou v bahně. Osel!
Lucka zavrčela. Chytila Marka za nohy a táhla. Nebylo to snadné, mladý muž něco vážil. Namáhavě oddechovala. Záchranná akce trvala mučivě dlouho. Dívka přece jen neměla takovou sílu.

Konečně se jí podařilo Marka vytáhnout. Setrvačností se posadila na zadek. Okamžitě se však zvedla. Vrazila Markovi facku. „Blbče. Chtěl ses utopit!“ řvala na něj.
„Chtěl,“ zamumlal Marek potichu
„Cože?!“ Lucka nemohla uvěřit svým uším. „Děláš si srandu, ne?“
„Nedělám,“ přejel si Marek rukou přes oči. V tu chvíli si Lucka všimla, že jeho obličeji něco chybí. Brýle. „Kde máš brýle?“ tázala se. Marek jen pokrčil rameny. Jeho lhostejnost znovu zvedla hladinu Lucčiny zuřivosti. Vykasala si rukávy a začala prohrabávat dno u břehu.
Měla úspěch. Za půl hodinky máčení rukou v chladné vodě byly brýle s kovovými obroučkami na světě. Očistila je lemem trička. Vrazila je Markovi do ruky. „Příště se jdi topit jinam. Tady mi jen poplašíš ryby!“ řekla vztekle.
„Oni jsou tu ryby?“ podivil se Marek.
„Jasně, že jsou. Myslel sis, je to louže bez života nebo co?!“ z Lucčina hlasu čišela sžíravá ironie. Nečekala na odpověď a odešla.
Marek zůstal sedět na břehu. Ta holka vzbudila jeho zájem. Rázná, se smyslem pro humor. A zachránila mu život. Dokonce mu i našla brýle. Byl jí vděčný. Složil hlavu do dlaní. Tiše zakňučel.
Tohle by jeho rodiče nechtěli. Bratr by mu za to řádně namlátil. Jenže byli mrtví a nemohli mu nic říct. Smutek ho přemohl. Konečně se rozplakal.

***
Lucce nešel Marek z hlavy. Smutný výraz hnědých očí za brýlemi se dotkl skryté strunky v jejím nitru. Pro opuštěné duše ona měla vždy slabost. Důkazem toho byly její tři psi a dobrovolná pomoc v místním psím útulku. Vždy, když zavítala k rybníčku, vyhlížela Marka. Snad se ten kluk doopravdy neutopil.
Dočkala se skoro o měsíc později. Květnové slunce ozařovalo svěže zelené lístky buků. Lucka seděla v rozsoše větví silného buku. V křoví se ozval šramot. K rybníčku dorazil Marek. Lucka ho pár vteřin pozorovala. Pak promluvila. „Stádo slonů projde buší tišeji než ty.“
Marek nadskočil. Málem znovu skončil v rybníce. „Ahoj Lucie,“ vydechl. „Tys mě vylekala.“
„Jó? No tak promiň,“ v dívčím hlase zvonil smích. Svezla se z koruny stromu. Sedla si vedle Marka. „Tak jak se máš?“ zeptala se konverzačním tónem.
„Mnohem líp. Čas hrozně moc pomáhá. Bolí to pořád, ale už ne tolik,“ odpověděl Marek vážně.
„Co se ti vlastně stalo?“ starala se.
„Moji rodiče a starší bratr se před dvěma měsíci zabili při bouračce. Zavinil jí nějaký opilec. Z místa nehody ujel. Ani jim neposkytl první pomoc. Kdyby to udělal, minimálně brácha by dneska žil. Táta byl mrtvý na místě. Nebylo mu pomoci. Mamince ale jo a bráchovi taky!“ poslední slova už Marek křičel. Lucka na to neměla slov. Objala ho.
Marek se celý schoulil. Lucčino objetí mu dělalo dobře. Sevřel ji po způsobu tonoucího, který se i stébla slámy chytá. Čerpal z ní útěchu. Měl v pažích velkou sílu. Lucku vyjekla bolestí. „Promiň.“ Marek se okamžitě stáhl.
„To nic,“ usmála se. Pohladila Marka po tváři. Jejich pohledy se do sebe zaklesly. Kolem nich jakoby se zastavil svět. Nevnímali zpěv ptáků ani šumění stromů. Bělostný okvětní plátek opustil své místo v koruně divoké třešně. Snesl se na Lucčinu ruku. Porušil tak kouzlo intimity okamžiku.
„Já..,“ začal Marek. Polkl naprázdno. Napětí je zakrylo jako těžká houně. Dusilo je. Báli se jen pohlédnout si vzájemně do očí. Cítili se nějak zvláštně… U Marka byl přítomen ještě pocit viny. Připadal si, jakoby zrazoval své mrtvé rodiče. Vždyť od jejich a bratrovy smrti uběhla tak krátká doba.
„Nemůžu. Prostě ne. Odpusť mi,“ škemral.
„Rozumím. Odpuštěno. Odcházím. Až se sebereš, víš kam máš přijít. Do té doby sem prosím nechoď,“ požádala a zmizela v zelené stěně.
Marek za ní dlouho smutně hleděl.

***
Měsíce plynuly. Krajinu přikryly hluboké závěje sněhu. Lucka zlomila dvoje lyže. Otec jí vyčinil za nesoustředěnost. Lucka ovšem nelitovala. Sjezdové lyžování nebyl její obor. Běžky měla mnohem raději. Jejím idolem byla Katka Neumanová. Chtěla se zúčastnit Jizerské padesátky. Trénink měla. Jen kdyby ji rodiče pustili.

Nějakým zázrakem se jí povedlo rodiče přemluvit a tak dnes, v den svých narozenin stála na startu prestižního lyžařského zájezdu. Celá se třásla vzrušením.
Bylo po závodě. Lucka dorazila mezi posledními. Byla vyčerpaná, ale šťastná. Zase se o kousek přiblížila svému snu. Dmula prsa stejnou pýchou, jakou pociťovali vítězové, možná větší, protože oni byli profesionálové. Mladá amatérka měla radost již z toho, že závod dokončila. To nejlepší však mělo teprve přijít.

„Ahoj Lucko,“ ozvalo se za ní najednou. Pomalu se otáčela. Bála se uvěřit vlastním uším. „Marku?“ zašeptala bázlivě.
„Neboj, nešálí tě smysly. Jsem to já,“ usmíval se Marek.
„Jak…“ nedořekla.
„Teta tu má chatu. Copak bych si mohl nechat ujít Jizerskou padesátku? Neexistuje,“ zavrtěl Marek rezolutně hlavou. Rozpřáhl náruč. Lucka mu do ní vklouzla. Políbil ji. Sníh kolem nich v tu chvíli začal tát.