Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Rezervace, ubytování

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 62
TÝDEN: 630
CELKEM: 540863

Práce

Pracovní nabídky

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Milenci ze zchátralého domu

(autor: J.Blažková)

[13.2. – 15.2.2008]

 

Čaj stydl na stole. V očích dívky zářilo odražené světlo, jenom díky němu získaly prázdné oči alespoň náznak nějakého výrazu. Přelétavá dívčí mysl opustila místnost již před dlouhým časem. Seděla stočená do klubíčka ve starém křesle, koleny si podpírala bradu. Byla krásná, ale opuštěná, zcela netečná ke svému okolí, kdyby se na ni zřítily zdi, ani by si toho nevšimla.

Pes za dveřmi vyl. Škrábal do dřeva, zatím nepřišel na to, k čemu slouží ta příčná kovová věcička, netušil, že by se tak pouhým stlačením dostal ke své velitelce a mohl jí olízat tvář. Ze zoufalství vyskočil proti dveřím. Naprázdno. Široké tlapy neužitečně sklouzly po starém laku, ale nikdo ho neslyšel.

Na stěně u okna visel obrázek Boží matky, její ušlechtilá tvář moudře shlížela ze zpuchřelého rámu s oprýskaným nátěrem. Rudé srdce ženy ovíjel věneček něžných bílých kvítků, symbolizujících čistotu Panny. Laskavé oči namaloval malíř jen o odstín světlejší než prameny nádherných hnědých vlasů. Tváří Madony putoval zbloudilý sluneční paprsek. Co by se stalo, pomyslela si dívka, kdybych si nad postel pověsila Pietu? Pohlédla na bílou prorezlou konstrukci ze železa, která poskytovala luxusní ubytování skupince štěnic.

Nehybné ticho místnosti narušil ostře ohraničený plechový zvuk. Rezonoval dívčinými bubínky. To kapky vody dopadaly na smaltovanou misku pod ústředním topením. Zvláštní. Netopí, ale teče, blesklo dívce hlavou. Zvedla se a přešla k oknu, kde zůstala stát. Jindy nádherná zahrada vypadala ve světle šikmo dopadajících paprsků stejně bezútěšně jako místnosti velkého domu.

Zatáhlo se. Černé mraky táhly svá těžká břicha krajem a zde se, uzavřeny v klínu hor, zastavily, neschopny překonat ostré hřebeny. Když rozčísl oblohu první blesk, následovaný svým věrným souputníkem hromem, povedlo se psovi konečně zmáčknout kliku. Dveře se rozlétly a on, poděšený hlukem bouřky, hledal ochranu u děvčete, které si k němu přisedlo na starou předložku a hladilo ho.

 

Ráno přivítalo dívku se psem ležící vedle sebe na tenkém prošoupaném koberečku u topení. Kapky vody ani jeden z nich neslyšel, a přesto stále padaly. Kap, kap. Mistička neměla daleko k naplnění, ale voda dál plynula, podobna dravým vteřinám, které si vybírají svou daň.

„Vstávej!“ poručil drsný hlas. Pes, překvapený tou hrubostí, vykvikl a běžel se honem schovat pod postel. Dívka se probudila.

„Už jsem vzhůru,“ zavrčela a odešla do koupelny, zchátralé stejně jako zbytek domu. Mosazná vana neúprosným tempem podléhala korozi, už se v ní nedalo koupat, porcelánové umyvadlo pokrývala hustá síť drobných prasklinek, polovina dlaždic chyběla, druhá byla zle poničena a volné plochy zdi místy pokrývala plíseň.

Ani ranní očista neodstranila z dívčiných očích smutnou prázdnotu. Lhostejně se oblékla, vyklepala myš z děravé boty, kterou si pak obula, a šla dlouhou studenou chodbou do kuchyně nachystat snídani. Kupodivu bylo dosud z čeho.

„Vyplašil jsi mi psa!“ vynadala muži, sotva vstoupil do místnosti.

„Omlouvám se, vždyť víš, že bývám po ránu nevrlý,“ omlouval se muž.

„Vím, Štěpáne, já ano, ale ten pes ne, vždyť je to ještě štěně,“ hájila psíka dívka.

„Asi máš pravdu, Alice,“ usoudil Štěpán a začal shánět, co bude k snídani. Když zjistil, že zase míchaná vejce s kopřivami, přemýšlel, zda by nebylo lepší snídani vynechat a rovnou se pustit do práce.

„Jdeš dneska na ten pohovor?“ zeptala se Alice.

„No jo! Já zapomněl! V kolik tam mám být?“ plácl se Štěpán do čela. Alice zavrtěla hlavou a odpověděla: „V deset. Vezmi si něco slušného a ohol se.“ Pohledem přejela od Štěpánových potrhaných džínů, přes vytahané tričko a zastavila se na týdenních vousech, pokrývajících jeho tváře.

„A taky by to možná chtělo ostříhat,“ řekla přemítavě.

„Na holiče nemáme peníze a sama víš, jak to dopadlo, když jsi mne stříhala posledně,“ připomněl Štěpán.

„Někde se to naučit musím. Kde jsou nůžky?“ odbyla ho Alice.

„Hodil jsem je do studny!“ odsekl Štěpán. Alice pozvedla obočí, ale nepromluvila.

 

„Tak já jdu,“ oznámil Štěpán. Alice si posunula svářečskou kuklu z obličeje.

„Hodně štěstí,“ popřála mu a políbila ho na tvář. Jeho očima probleskl záblesk hlubokého citu. Objal ji a polibek jí vrátil. Alice si na okamžik schovala obličej do Štěpánova tmavého saka.

„Vypadáš k světu,“ prohlásila. Štěpán se usmál.

„Co budeš dneska dělat?“ zeptal se.

„No…,“ Rozhlédla se Alice po místnosti. „Ještě chvíli si budu hrát na zedníka a pak půjdu na odpolední.

Když Štěpán odešel, Alice se za ním dlouho dívala. Potom uklidila svářečku a rozmíchala si maltu na opravu zbořené příčky mezi ložnicí a obývákem. Alicino tričko brzy změnilo barvu z vybledlé černé na takzvanou šeď maltovou, ale s příčkou za celé dopoledne skoro nehnula. Do práce přesto odcházela se zářícíma očima.

 

Alice se zrovna vracela s objednávkami od stolku šest, když jí mozolnaté ruce zakryly oči.

„Štěpáne! Nech toho!“ napomenula útočníka a netrpělivým gestem smetla jeho ruce z obličeje.

„Tebe nezajímá, jak jsem dopadl?“ zeptal se Štěpán ublíženě.

„Zajímá, ale podívej se okolo, dneska je tu strašný frmol, navíc chybí Stáňa, takže tu budu až do zavíračky,“ povzdechla si Alice.

„Můžu ti pomoct?“ nabídl se Štěpán.

„Zeptej se šéfa. Je ve výčepu. Já musím vyřídit objednávky,“ řekla Alice a zmizela za lítačkami vedoucími do kuchyně.

„Alice,“ zastavil ji Štěpán, když se otáčela mezi stoly. Upřela na něj tázavý pohled.

„Miki říkal, že mi máš dát erární blok a černou košili,“ řekl jí Štěpán. Alice v letu kývla, zavedla Štěpána do skladu, ukázala mu, kde najde věci a spěchala zpátky na plac.

Během včera již neměli ani chvilku volna, aby si promluvili o Štěpánově pohovoru. V lokále bylo narváno a v soukromému salonku slavila uzavřená společnost narozeniny jednoho ze svých vysoce postavených členů, dvojice servírek nápor stěží zvládala i přes Štěpánovo rozšíření jejich řad. Pouze zářící oči mladého muže a jeho uvolněné pohyby prozrazovaly, že byl úspěšný.

 

Ve všední den zavírala hospůdka U Spokojeného kance v půl jedenácté večer. Bývalo dobrým zvykem zdejšího personálu, že chvilku poseděl v kuchyni se sklenkou toho, co komu chutnalo. Nejinak tomu bylo i dnes. Štěpán s Alicí seděli vedle mrazicího boxu, upíjeli mátový čaj a přemýšleli, jestli budou mít zítra co k snídani, když k nim přistoupil Miki. Majitel hospody byl čestný muž, proto nedokázal přejít Štěpánovu pomoc pouhým děkuju a chtěl mu za ni zaplatit, jenže narazil na hradbu hrdosti mladého muže. Do zárodku hrozící hádky zasáhla Alice. Šťouchla do Štěpána a pohledem mu připomněla, že oni si nemohou dovolit odmítat peníze. Štěpán tedy kapituloval a velkorysou částku přijal. Stiskli si s Mikim ruce a šli domů.

„Přijali tě, viď?“ položila Alice řečnickou otázku. Štěpán s úsměvem přikývl. „Jak to probíhalo? Co ti řekli? Kdy nastupuješ?“ vypálila Alice salvu otázek.

„Přišel jsem tam celý vyklepaný, kvůli tomu, že jsem v oboru od vyučení nepracoval. Dali mi pár otázek. Pak tam přiběhl nějaký mladý kluk, že se jim rozbila stříkačka. Velitel se usmál a řekl ,Tak se ukažte‘. Dali mi nářadí a ,Dělej!‘ Opravil jsem to. Prvního nastupuji,“ vyprávěl Štěpán. Alice, nedbající toho, že stojí na ulici, Štěpána objala a políbila ho.

„Blahopřeji,“ řekla pak. Ještě chvíli stáli v objetí a pak ruku v ruce vyrazili k domovu.

„Jak dopadla tvoje hra na zedníka?“ zajímalo Štěpána.

„Ani se neptej. Ta protivná příčka mi třikrát spadla, potom jsem musela do práce, takže jsem nestihla skoro nic. Docela mě to štve, ráda bych měla do zimy další obyvatelnou místnost, ale takhle nevím. Ty půjdeš do práce, mně začíná semestr, odpoledne dělám, nebude na to čas,“ svěsila Alice hlavu.

„Máme alespoň dvě místnosti,“ snažil se dívku povzbudit Štěpán.

„Jo, kuchyni a knihovnu,“ ušklíbla se Alice sarkasticky.

„Loni jsme neměli ani to,“ připomněl Štěpán.

Alice potřásla hlavou. Loňská zima byla opravdu zlá. První měsíce po smrti Staré paní spávali ve spacácích v kuchyni na podlážce narychlo zbité ze starých prken a topili si v petrách, které také pamatovaly lepší časy. Těšili se na jaro, až budou moci začít s pomalou přestavbou domu.

„Stará paní byla opravdu zvláštní. Jak jen mohla věnovat tolik péče zahradě a přitom tak zanedbávat dům?!“ zeptala se Alice. V hlase jí zněla marnost tisíckrát opakované otázky.

„Já nevím. Ona moc nemluvila, jen sedávala na lavičce u rybníka a do omrzení sledovala hladinu. Byla nesmírně šťastná, když jsem jí sehnal pár rybek jako násadu. Krmila tu vodní žoužel kusy ztvrdlého chleby, kde ho brala, to netuším, ale milovala ty čumáčky, strouhající chleba nebo housku,“ vzpomínal Štěpán.

„Proč jen nám odkázala tohohle trojského koně?!“ zabědovala Alice, které náhle přišla budoucnost příliš těžká pro jejich bedra.

„Byla strašně sama, kromě těch ryb vlastně nikoho neměla, jen nás, když jsme jí občas něco udělali na zahradě. Měla nás ráda.“ Štěpánův hlas, překypující dojetím, prozrazoval, že i on si Starou paní oblíbil.

„Já vím,“ přiznala Alice kajícně. „Já vím.“

 

Později té noci leželi v posteli, neschopni zamhouřit oka. Stále znovu spřádali pavučiny snů, které se však trhaly při sebemenším útoku neúprosné reality, při každém závanu podzimního větru, při každé kapce, která skanula na dno plechového kbelíku v rohu.

Alice usnula první, Štěpán zůstal ještě několik minut vzhůru. Naslouchal jejímu klidnému dechu a děkoval za dny, kdy měli co jíst a kdy jim nezatékalo do domu, děkoval i za to zlé, protože to mohl strávit s Alicí, svou dívkou s velkým srdcem. Poprvé v životě se neuměle modlil.