Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Rezervace, ubytování

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 26
TÝDEN: 172
CELKEM: 560272

Práce

Pracovní nabídky

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Pobřeží jehel

(autor: Jarka Blažková)

Plavala v moři. Dlouhými tempy ukrajovala vzdálenost, která jí zbývala k pláži. Zpěněné vlny ji pokaždé poponesly o kousek blíž. Nadávala si, že zavčasu nezjistila blížící se bouři. Už začínaly na hladinu s pleskotem dopadat první kapky. Naštěstí jí zbýval již jen malý kousek a ona byla dobrým plavcem.
Vylezla z vody, oklepala se a rychlými kroky zamířila ke skalám. V jeskyni se osušila a oblékla. Rozdělala oheň. Přes zvuk dopadajícího deště a neklidné šumění moře zaslechla vzdálené hrkotání kočáru. Kterýpak blázen vyrazil na projížďku v takovém nečase? pomyslela si lhostejně. Dál se věnovala své práci.
Zaslechla vzdálený výkřik. Zbystřila. Vyčkávala, zda se ozve opět. Když se skutečně ozval znovu, byla již připravená vystartovat. Koutkem oka zahlédla letící tělo. Vrhla se do vln. Probíjela se hřmícím příbojem. Snažila se k neznámému dostat dříve, než moře roztříští jeho tělo o skaliska. Vlny již byly vysoké a rychlé. Navíc plavala proti nim.
Nestihla to. Než k neznámému doplavala, vlny s ním mrštily o žulové pobřežní skály. Zatrnulo v ní. Na okamžik jí zaškubalo ve svalech.
Neměla ovšem čas bojovat se svými soukromými běsy. Vlny znovu vrhly tělo na žu-lové jehly. Zrychlila tempo. Samým úsilím zapomněla, kde se nachází a začala dýchat ústy. Okamžitě ochutnala slanost moře. Zaprskala. Vlny ji vrátily o několik pracně získaných metrů. To ji rozzuřilo. Vztek jí dodal sil. Zbývající úsek překonala takřka nadlidskou rychlostí.
Sevřela ho v náručí těsně před tím, než mohlo jeho tělo znovu narazit do tvrdé žuly. Místo něho tam narazila ona. Žebra ji bolela, jak s ní vlny smýkly o hrbolatou skálu, i od nárazu bezvládného těla.
Ohlédla se ke břehu. Byl příliš daleko. Netušila, že uplavala takovou vzdálenost. I při klidném moři by měla potíže doplavat s neznámým k pláži. Natož teď za rozbouřeného moře, kdy byla ráda, že se udrží na jednom místě. Pátrala po místě, které by bylo jen trochu vhodné, aby jim posloužilo za úkryt.

Necelých pět metrů od nich bylo seskupení balvanů, za kterým bývala za odlivu pěkná tůňka. Tušila tam tišinu. Další věcí bylo jak se tam dostat. Uvědomovala si všechna rizika. Pokud zůstanou tam, kde jsou, utopí se zcela určitě. Pokud se pustí do nerovného zápasu s živly, mají oba alespoň malou šanci. Neváhala dlouho.
Přivázala si muže k sobě. Pustila se do boje se vzteklou vodou. Vlny ji strhávaly. Brzy ucítila únavu ve svalech. Zaťala zuby do rtu. Mnohokrát proklela svůj přívažek. Přestože sama by se zachránila zcela jistě, ani na chvíli ji nenapadlo opustit ho. Zuřit, vztekat se ano, ale tohle nikdy.

Tak daleko, daleko zdálo se bezpečí. Tak nekonečně daleko. V jednu chvíli se už zdálo, že zápas prohraje. To, když ji vlny smetly na jehlová skaliska. Vzdor tomu všemu se nevzdávala. Stále znovu a znovu zabírala znavenými pažemi.
Nebojovala marně. Konečně dosáhla dlaněmi na zubatý okraj jednoho ze skalisek. Kolikrát měla v létě při koupání chuť vzít krumpáč a urazit ho. Nyní za něj byla vděčná. Takřka z posledních sil se přitáhla. Přehoupla se do chráněné nádrže. Voda zde byla mnohem klidnější než v okolním zálivu. Úplně klidná ovšem nebyla.
Odvázala neznámého od sebe. Zkontrolovala jeho životní funkce. Dýchal a srdce mu bilo. Považovala to za dobré znamení. Větší starost jí nyní dělalo množství ran, jež muž utrpěl. Odhrnula mu vlasy z obličeje. Na první podívání byl vcelku pohledný. Co jsi komu proved, že se tě rozhod svázaného utopit? I když ten, provaz ti zachránil život, oslovila ho v duchu.
Přitisknuti ke skále čekali, až se bouře přežene. Obrovský kámen je příliš neochránil, neboť co chvíli se nějaká vlna s hukotem převalila a zalila je svou tříští. Soustavně do nich bušily provazce vody z nebes. Byla promrzlá na kost. Tiskla se k neznámému ve snaze je oba trochu zahřát.

Po zoufale dlouhých hodinách se jí zdálo, že déšť poněkud polevil. I vlny již dorážely s menším hukotem Jen vítr stále sténal s nezmenšenou silou. Opíral se do prokřehlých těl. Začala pociťovat zimu. Proto se ponořila do vody. Bylo jí v ní tepleji. Voda neztrácela tak rychle svou teplotu. Přidržovala hlavu neznámého nad hladinou.

Konečně přestalo pršet a moře se trochu zlidnilo. Vstala a vyhlédla zpoza balvanu. Dospěla k názoru, že se to dá risknout. Že je schopna bezpečně doplavat k plážičce. Odtud už to bude legrace. Alespoň doufala, že bude. Jak vraštila obočí, nad kořenem nosu se jí vytvořila kolmá vráska.
Vlny se sice stále nevrátily do normálního klidového stavu, ale už pro ni nepředstavovaly výraznější překážku. Ovšem byla unavená. A neznámý muž také něco vážil. Ten nepříliš dlouhý úsek jí dal zabrat. Unavené svaly odmítaly spolupracovat. Musela soustředit veškerou svou vůli k tomu, aby je donutila k činnosti.
Vystoupila na kamenitou pláž. Dovlekla se do jeskyně. Opatrně položila neznámého na postel. Zbavila ho mokrých šatů. Do kotlíku nalila sladkou vodu z pramene. Hadříkem opatrně vymyla sůl z četných ran. Většina jich nevyžadovala výraznější pozornost. To však nebyl případ levého nadloktí. Na něm se skvěl dlouhý, rozšklebený šrám.

Štiplavý pach dezinfekce, ho probral k životu. Zamrkal. Usmála se: „Už jste vzhůru.“
„Kde to jsem? Kdo jste?“ vyptával se zmateně.
„Já jsem Noemi. Jste u mne v jeskyni,“ odpověděla.
„Vaše jméno? A nemusíte se už bát,“ uklidňovala ho. „Áron.“ Nevypadal příliš přesvědčeně. Zamyslel se. „Proč jste mě svlékla?“ nešlo mu do hlavy.
„Nejspíš proto, že jste byl promočený do poslední nitky a já nemám zájem, abyste mi tu umřel na zápal plic. Proto jsem vás nezachraňovala,“ nepříliš trpělivě odpověděla Noemi. Uhladila obvaz na Áronově paži. Zašla za výstupek skály. Podle zvuku si Áron domyslel, že se převléká. Zkusil se otočit na bok. Hrudí mu vystřelila prudká bolest. Unikl mu tichý sten.
Noemi k němu okamžitě přiběhla. „Co se děje?“
„Zřejmě mám pár zlomených žeber,“ oznámil Áron.
„Nedivila bych se. Vzhledem k tomu, jak to s vámi mrsklo o skálu. Navíc jste dostal pěknou nakládačku,“ řekla Noemi. Áron přikývl. Přiložila na oheň, aby se pořádně rozhořel. Potřebovala dobře vidět. „Tak se na to mrknu.“
Pomohla mu se posadit. Zasyčel bolestí. Noemi znovu pečlivě prohlédla jeho žebra. „Je vidět, že bych byla dost mizernej felčar,“ ušklíbla se sebekriticky, když uviděla Áronův bok. Z původně neškodné rány vykukovaly konce žeber. Zhrozila se, že si toho při první prohlídce nevšimla. Je ale možné, že kosti probodly ránu, až když se otočil na bok. Navíc nehořel oheň.
„Můžu vám to akorát zavázat a doufat nebo, nahoře ve vesnici je doktor,“ nastínila Noemi Áronovi jeho možnosti.
„A ten mi s tím udělá totéž, co vy,“ ušklíbl se Áron. „Zavažte to,“ rozhodl. Noemi roztrhala prostěradlo na pruhy. Stočila je do roliček. Složila čtverec plátna a přiložila ho na ránu. Pruhem plátna ho přivázala. Pevně stáhla Áronova žebra. Sykl bolestí. Utáhla obvazy příliš pev-ně.
Áron si znovu lehl. „Přes noc na mne prosím dejte pozor. Nejspíš budu mít horečku a asi budu blouznit, ale do rána bych měl být v pořádku,“ prohlásil. Noemi se na něj nevěřícně podívala. On jí už nevěnoval pozornost. Usnul.
Během noci horečku skutečně dostal. Otírala mu pot z čela. Namočeným hadříkem smáčela okoralé rty. Kolem půlnoci se na okamžik zdálo, že horečka polevila. Unavená Noemi usnula. Právě v tu chvíli začal Áron blouznit. Házel sebou na posteli. Vrzání staré železné konstrukce vytrhlo Noemi ze spánku.
Snažila se ho zklidnit. Lehce ho přimáčkla k posteli. Přestal sebou házet. Na chvíli. „Michaeli, za tebou!“ vykřikl. Noemi se lekla. Trhla sebou. Áron se zazmítal tak silně, až ji odhodil do poloviny jeskyně. Záda ji bolela od tvrdého dopadu. Bezmocně přihlížela, jak sebou zmítá. „Gabrieli, k bariéře!...“ „Pozor!…Né!“ zakřičel.
Najednou jako když utne. Zmlkl. Zklidnil se. Nerušeně pak spal až do rána.

Prstíky slunce pošimraly Áronovu tvář. Vzbudil se a s rozkoší jim nastavil tvář. Protáhl se. Užíval si pocit, že je zase celý. Uvědomil si, že není v posteli sám. Noemi ležela schoulená vedle něj. Poklidně oddychovala. Všiml si modřiny na jejím obličeji. Domyslel si, že ji dívce způsobil on sám. Zastyděl se.
Zvedl pravačku a přiložil dívce dlaň na tvář. Modřina pod jeho prsty zmizela. Tvář nabrala svůj přirozený odstín. Čekal, až se Noemi probudí. Zatím zavřel oči a přehrával si v duchu události několika posledních dnů. Stále znovu se mu vracel jeden podivný vjem. Noemi v dlouhé světlé říze ozářené ohněm. Půvabný obličej lemovaný havraními vlasy. Připadalo mu, jakoby se nad ním skláněl starostlivý anděl.
Nešlo mu to na mysl. Byl si jist, že kdyby byla Noemi opravdu anděl, tak by o tom věděl. Takovéhle skutečnosti nebyl zvyklý opomíjet. Nemohl si to dovolit. Věděl, že jediná jeho chyba mohla mít katastrofální důsledky. Záviselo na něm mnoho životů. A nejen lidských.
Tiché zamručení mu prozradilo, že už je Noemi vzhůru. Protáhla se jako kočka a skulila se na podlahu. Zaklela, když se podlaha přivítala s jejími bolavými svaly. S káravým výrazem se nahnul z postele. „Co se děje?“
„Nemůžu se hnout,“ zavrčela Noemi.
„Proč? To kvůli tomu, jak jste mne tahala z vody?“ ptal se Áron.
„Jo. Protože jsem pak usnula a namožený svaly se pěkně rozležely,“ vysvětlovala, zatímco se s kňučením zvedala.
Když ji Áron viděl stát, pochopil, proč si v horečce myslel, že je anděl. Noemi měla na sobě zašedlou bílou tuniku. Prohrábla skomírající uhlíky a přiložila cosi šustivého, což způsobilo objevení plamenů. „Jak je vám?“ zeptala se.
Viděl, jak zašla za výklenek. Bez bodavých ostnů bolesti se otočil na bok. „Žebra celá, ale ještě jsem hodně slabý,“ odpověděl.
„Psch. A máte hlad co?“ ozvala se Noemi zpoza skály. „Nemám totiž nic k jídlu. Budu muset zajít něco čajznout na tržiště. Máme štěstí, že je dneska neděle,“ vynořila se vedle ohně oblečená do chlapeckých šatů.
„Čajznout?“ nakrčil Áron čelo.
„Ukrást. Neboť nemám prachy,“ ušklíbla se Noemi.
„Pojďte sem,“ vyzval ji. Poslechla.
„Dejte mi ruku.“ Podala mu ji. Z jeho ruky se jí do celého těla šířilo příjemné mravenčení. Po chvilce ruku stáhl. Na dívčině dlani ležely dvě zlaté mince. „To by vám mělo stačit,“ řekl.
Noemi zírala na peníze ve své ruce. Pohnula se. Nic ji nebolelo.
„Co jsi zač?“ vydechla nevěřícně. V rozrušení začala Áronovi tykat.
„Kdybych ti to řekl, neuvěříš mi. Mysli si třeba, že jsem pouťový čaroděj,“ odmítl Áron odpovědět.
„Neboj, ty peníze jsou pravé,“ dodal, když viděl, jak je Noemi podezíravě obrací.
„Ejhle. Náš nový král,“ pravila jedovatě, jakoby Áronova poslední slov a neslyšela. Kousla do jedné mince. Spokojeně kývla.
„Ano, král Daniel. Dobrý člověk tenhle monarcha,“ souhlasil Áron. K jeho překvapení Noemi vztekle zaprskala.
„Ty mi nevěříš?!“ podivil se.
„Ne, pochybuju, že se nedá cestou svého otce, který dovolil, aby otec zapudil vlastní dítě. A církevním panákům trpěl, že si dělali, co chtěli,“ z jejího hlasu zněla strašná trpkost. Otočila se a vyběhla z jeskyně.
Zatím, co byla pryč, měl Áron o čem přemýšlet. Co mohlo do tak mladého děvčete, nemohlo jí být víc než patnáct let, zasít takovou nenávist k církevním hodnostářům a světské vrchnosti vůbec? Navíc Daniel opravdu nebyl špatný chlap.
Noemi se vrátila až po poledni. Hodila po něm balíček šatstva se slovy: „Snad vám to bude.“ Áron vybalil pytlovité kalhoty neurčité barvy a košili se šněrováním u krku. Noemi něco kuchtila na ohništi. Vonělo to docela vábně.
„Co to bude,“ zajímal se. „A děkuji za šatstvo.“
„Jídlo, a není za co. Nemůžeš přece být pořád nahý. Už tak má nevinnost utrpěla,“ odmítla jeho dík Noemi. Áron se uchechtl.
„Co? Ty myslíš, že když žiju v jeskyni, tak nemám žádnou ctnost,“ urazila se Noemi, ale smála se s ním. Zavládla mezi nimi přátelská atmosféra.
„Jez,“ položila před něj misku.
„A co ty?“ ptal se.
„Nic. Musím počkat. Mám jen jednu misku, jednu lžíci a ty seš host,“ pokrčila rameny. Áron lehce zrudl. Během jídla stále přemýšlel, co o tomhle neobyčejném děvčeti ví.
Nebylo toho moc. Nabírala si z kotlíku svoji porci chutné kašovité hmoty. Pořád mu připadalo, že něco opomněl, ale nevěděl co. Samým zadumáním vraštil obočí a stejně na to nemohl přijít. Nakonec se rozhodl jednoduše zeptat. „Co vlastně máš proti našemu církvi a našemu králi?“
„Proti církvi samotné nic, ale proti jednomu jejímu členovi,“ opatrně volila slova. Do sdělování důvodů svého odporu se Noemi moc nechtělo.
„A co?“ naléhal dál Áron. Nevyhnula se tomu, neboť Áron byl neústupný.
„Na těhle útesech stojí vesnice. Tu spravuje vikář, krysa nesmírná. Kdysi svedl moji matku. Ona otěhotněla a tak ji vyhnal. Nešťastná bloudila po útesech. Ujal se jí jakýsi rybář, ale ten umřel v mých pěti letech. Maminka už v té době nežila. Podlehla horké nemoci,“ viditelně dlouhý příběh shrnula Noemi do pár vět.
„A od té doby žiješ tady,“ konstatoval Áron.
„Ano a od té doby mě taky vikář nemůže vystát. Ve vesnici se nesmím ukázat. Bojí se, že bych se k němu mohla hlásit. Kdepak,“ pohodila hlavou. „O takového otce já nestojím.“

O dva dny později už se Áron cítil úplně zdráv. Rozhodl se dále nezneužívat dívčina pohostinství. Noemi si pochybovačně ťukala na čelo, ale nehádala se s ním. Teď byla noc a oni stáli na křižovatce lesních cest.
„Děkuji ti za všechno, Noemi, ale já musím dál. Už jsem ztratil příliš mnoho času. Nejspíš se už nikdy neuvidíme, takže sbohem,“ loučil se Áron.
„Sbohem a hlavně se vyhni naší vesnici,“ varovala ho Noemi.
„Vyhnu,“ slíbil.
Noemi mu naposledy podala ruku. Pak se ztratila do stínů podrostu. Áron zůstal stát na cestě. Po chvíli se jeho postava rozplynula v měsíčním svitu. Jen letící netopýr zaznamenal jeho zmizení. Krátce zapištěl. Okamžitě na přízrak zapomněl.

Život Noemi se vrátil k normálu. Poklidně plynul při plavání v mořských vlnách. Zase navštěvovala jarmark s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Proplouvala jako duch, v bezpečném odstupu od ostatních příslušníků lidského plemene.

Nikdo však nezůstane nepovšimnut. Každého psance vyšťourají z jeho úkrytu a dostane se mu záslužné odměny za spáchané hříchy. Vyšší spravedlnosti nikdo neunikne. Zvlášť ne ten, kdo má dobré srdce.

Ten den začal pro Noemi jako obvykle. Zjištěním, že opět nemá co do pusy. S polohlasným skuhráním šplhala po skalisku ke stezce do lesa s jeho pestrou nabídkou jedlých plodů. Nic nenapovídalo o jeho zvláštnosti.
Snad skála klouzala více než obvykle nebo se Noemi zamyslela a špatně přehmátla. Možná, že ji jediná zvětralá pískovcová skála široko daleko neudržela. Najednou totiž padala.
Nenasytné moře již rozevíralo svou obrovskou náruč. Hřmělo potěšením nad svou novou obětí. Pohltilo dívčí tělo, aniž by přestalo skučet svoji píseň.
Náraz o hladinu ji zbavil vědomí. Bezvládné tělo si předávaly vlny jedna za druhou. Způsob, jakým ji uchopovaly, byl vyloženě zvláštní, až něžný. Nesly ji na hřbetech někam pryč.

Na osamělé pláži daleko od dívčina domova stál muž. Koukal se do zpěněných vln. Měl rád moře, jeho divokou a nespoutanou krásu, i krutou píseň jeho rozbouřených vln. Obdivoval jeho nestrannost, s jakou kosilo všechny, chudé i bohaté.
Z přemítání ho vytrhl pokřik racků. Ve vlnách zahlédl plout tělo. Bez nejmenšího zaváhání se vrhl do vln. Ty, jakoby mu samy chtěly pomoci tonoucího zachránit, jej vždy poponesly o kousek blíž.
Konečně zachytil tělo. Vždyť je to dívka! Zaťal zuby a probíjel se zpátky na břeh. Neměl čas uvažovat nad poněkud podivným chováním moře. Nekladlo mu žádný odpor. Své kořisti se vzdalo příliš snadno.
Na pláži, v bezpeční před chtivými prsty Neptuna, poklekl a položil dívku do písku. Rozkašlala se dřív, než stačil zjistit, jestli dýchá. Zastavil svůj obličej kousek od jejího.
Noemi se snažila zvednout dosedu. Vzal ji kolem ramen a podepřel. Prskala slanou vodu. Zmateně prohlížela tvář svého zachránce. Krajinu kolem nepoznávala.

***

„Tak to bychom měli. Úkol splněn,“ zamnul si archanděl Rafael ruce.
„Nevím, jestli si zasloužíš chválu. Tos jí musel skoro utopit?“ kroutil hlavou Michael.
„Já nerad, ale její otec mě přiměl změnit plány,“ potřásl hlavou Rafael.
„Hlavně, žes to zvládl, bratře,“ poplácal ho po rameni Gabriel.
Nebeští bratři sledovali, jak král Daniel bere Noemi do náruče a odnáší ji pryč.
„Myslíš, že to bude klapat?“ zapochyboval Michael.
„Však oni si poradí,“ věřil Rafael.
Vzduch se zamihotal. Bratři zmizeli za svým dalším úkolem.