Navigace
Obsah
Podzimní růže
(autor: Věra Zikanová)
Jako budíček číslo jedna se přihlásilo sluníčko, které ji svými hřejivými paprsky zašimralo na pravém spánku, a jelikož nezareagovala, s přesností na vteřinu dostal prostor k probuzení mobil, ze kterého se linula příjemná melodie. Slastně se protáhla a usmála se na vázu na nočním stolku, kde zavoněla kytice růží.Ve váze nebyla ani kapka vody, pokoj byl provoněný směsicí parfémů a dvacet růží lákalo k přivonění. Zavřela oči a neodolala. Na špičce nosu se jí zaleskly stříbrné třpytky a místností se rozléhal zvonivý smích.
Zase je tady její milovaný podzim, který jí pár dní po jejích narozeninách – tím nejjemnějším vánkem přivál do života lásku. Byla na něho tak pyšná, když ji na pouti ve střelnici vystřelil ten puget krepových růží. Jeho muška s neochvějnou přesností skolila dvacet špejlí. Dvacet broků se rovnalo dvaceti zásahům. Ani o jeden méně, ani o jeden více. Přitiskla si je na srdce a vnímala je jako ten nejkrásnější dárek, jaký kdy ve svém životě dostala. Zamilovaně se ruku v ruce procházeli po lesních cestách a pod nohami jim šustilo zlatavé listí. Jediným svědkem jejich vřelé lásky byla příroda, zahalená do podzimního kabátu. Mnohdy mlčeli, slov nebylo potřeba, mluvila za ně jejich srdce.
Rozverně vyskočila z postele a začala se věnovat denním povinnostem. Zvesela si vyšlapovala do práce, kde se to po celý den hemžilo velkým množstvím lidí. Tu práci prodavačky textilní konfekce měla moc ráda, a ještě, když si vzpomněla na něho, ochotou by se rozdala. Právě obsluhovala starého noblesního pána s elegantním kloboukem na hlavě. Koupil si i to, co vůbec neměl v plánu a neustále ji hloubavě pozoroval a usmíval se.Už začínala být maličko nervózní, připadala si jako buňka pod mikroskopem. Jeho blankytně modré oči se na ni s velkou moudrostí zadívaly a ústa, která si pevně stála za každým vyřčeným slovem, pravila: „ Slečno, přijměte jako poděkování za vaší nevídanou ochotu pár rad od starého člověka, jenž už ví a zná. Jste čistá dušička, a proto vás život zahrne svou laskavostí a vstřícností. Každou větší změnu očekávejte právě v podzimním čase, jelikož jste se v tom období narodila. Svou lásku si hýčkejte, do cesty vám vstoupil ten pravý, muž vašeho srdce. A s vaším dovolením, ještě na závěr slůvka rozloučení:“
„Prošel jsem světa kraj a nahlédl do duší lidí,
poznal jsem v srdcích klam a oči, co nevidí.
Prošel jsem světa kraj a dotýkal se štěstí,
poznal jsem jak chutná ráj i lidské neštěstí.“
To zvláštní setkání pro ni bylo, tak nepopsatelně silné, že ho nemohla vydýchat ani do zavírací doby. Mlčky a zamyšleně odcházela k domovu a hlavou ji proudila směsice toků myšlenek. Unaveně usedla do křesla ve svém pokoji a otočila knoflíkem u rádia, kde právě hráli písničku: „ Na pouti jsem vystřelil růži z papíru… Z očí ji vyhrkly slzy a ona pochopila, že se dnes setkala s andělem.
